Před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu se vynořilo několik nových politických stran, z nichž některé brojí proti další evropské integraci, zejména pak Lisabonské smlouvě, zatímco další naopak podporují prohlubování integrace. Jelikož Česká republika zatím neukončila ratifikaci Lisabonské smlouvy, vzniká před volbami zajímavá dynamika ve vztahu mezi ratifikací smlouvy a osudem nových stran.
K nejvýraznějším novým euroskeptickým stranám patří zejména Strana svobodných občanů, vedená Petrem Machem, Libertas.cz Vladimíra Železného, a Suverenita Jany Bobošíkové. Mezi nové proevpropské strany naopak patří Liberálové.cz nebo Strana evropských demokratů Jany Hybáškové.
Největší publicity se zatím dostalo Svobodným, a to zejména proto, že Petr Mach je považován za blízkého spolupracovníka prezidenta Václava Klause, který se v prosinci 2008 oficiálně rozešel s Občanskou demokratickou stranou. Jelikož oba synové prezidenta jsou členy Svobodných, a jelikož Klaus zaslal sjezdu nové strany zdravici, což je považováno za projev podpory, mluví se o Svobodných občas jako o Klausově straně.
To se také zdá být největší politickou devizou strany, neboť Klaus má pevné jádro svých příznivců, kteří by novou stranu mohli ve volbách do Evropského parlamentu podpořit. Samotný program strany, tak jak je zatím znám české veřejnosti, se soustředí především na odmítání další evropské integrace, a konkrétně na odmítání Lisabonské smlouvy.
To samé platí o Libertas.cz Vladimíra Železného a o Suverenitě Jany Bobošíkové. Takto úzce vymezené cíle mohou ovšem být určitým handicapem. Navíc všechny tři strany, jak je to v České republice dost obvyklé, mají určité problémy ještě před tím, než se vůbec stačily na politické scéně zabydlet.
Svobodní, jak se ukázalo, zvolili do svých nejvyšších orgánů člověka s pověstí politického extremisty a spolupracují se senátorkou Lianou Janáčkovou, která nechvalně proslula kontroverzními výroky na adresu ostravských Romů. Železný si pro změnu zaregistroval svojí stranu pod názvem Liberta.cz, ačkoliv věděl, že pobočky svého hnutí Libertas se snaží v různých evropských zemích budovat irský podnikatel Declan Ganley. Bobošíková založila svou Suverenitu až po té, co její snahy o spolupráci odmítl Petr Mach.
Paradox Lisabonu
Největší politická nástraha pro všechny tyto strany se ale paradoxně ukrývá v osudu Lisabonské smlouvy, proti níž se vymezují. Smlouvu po několika odkladech schválila 19. března Poslanecká sněmovna, a Senát o ní možná bude hlasovat v dubnu. Senátoři za ODS, bez jejichž podpory smlouva nemůže projít, ovšem odhlasovali rezoluci, podle níž nebudou smlouvu schvalovat před tím, než Poslanecká sněmovna rozhodne o osudu amerického radaru u nás, jakož i před tím, než obě komory parlamentu schválí novelizaci jednacího řádu, jež by znemožnila vládě přenášet další národní pravomoci do Bruselu bez souhlasu obou komor Parlamentu.
Zatímco novela jednacího řádu může být teoreticky schválena ještě před dubnovou schůzí Senátu, jednání o radaru se mohou protahovat. Nové strany, jež si udělaly z odporu proti Lisabonské smlouvě hlavní bod svého programu, by tedy teoreticky mohly v červnu, kdy se volby do Evropského parlamentu konají, ještě stále mít v podobě Lisabonu téma, o němž se bude diskutovat.
Jenže senátoři za ODS budou pod velkým tlakem, aby ratifikaci Lisabonské smlouvy neoddalovali. Nejenže odklady ratifikace oslabují české předsednictví Unie, ale také odhalují vnitřní rozpolcenost ODS, což by straně mohlo uškodit právě v Evropských volbách. Topolánkovské křídlo ODS bude tedy na senátory vyvíjet tlak, aby Lisabon schválili co nejdřív.
Je sice zřejmé, že ani v případě schválení smlouvy neustanou úplně tahanice o dokončení ratifikačního procesu, protože někteří zákonodárci z ODS mají v úmyslu podat další ústavní stížnost proti smlouvě a prezident Klaus avizoval, že smlouvu nepodepíše přinejmenším do doby, než o ní v referendu znovu rozhodne Irsko, které jí napoprvé odmítlo.
Nicméně v případě, že by Lisabonská smlouva byla do června schválena oběma komorami parlamentu, ztratil by proti-lisabonský argument nových euroskeptických stran na síle. Mohly by sice argumentovat, že pokud ve volbách výrazně uspějí, bude to i signál pro prezidenta Klause, aby vyslyšel hlas voličů a smlouvu nepodepisoval, jenže takový signál by měl určitou validitu pouze v případě, že by euroskeptici získali společně většinu hlasů voličů. A to není pravděpodobné.
V zájmu nových euroskeptických stran tedy je, aby se ratifikace v Senátu odložila pokud možno až na dobu po červnových volbách. Problémem je, že ODS má zájem spíše protichůdný, protože si bude vědoma, že další odklady mohou posílit šance nových stran, které se vymezují jako konkurenti ODS.
Pokud by Senát o smlouvě rozhodnul před volbami do Evropského parlamentu, může být pro některé z nových stran přínosem pouze skutečnost, že někteří známí politici ODS by nejspíš ze strany odešli a připojili by se právě k novým stranám, zejména ke Svobodným. Ani tak není ale jasné, co by z agendy euroskeptických stran v takovém případě vlastně zbylo–kromě obecného argumentu, že proti další evropské integraci budou bojovat i po případném přijetí Lisabonské smlouvy celou EU.
Dilema proevpropských stran
Určitý problém reprezentuje případné schválení Lisabonské smlouvy ještě před volbami ale i pro proevpropské strany. Pro ně by bylo výhodné, kdyby Lisabon přijat do června nebyl, protože by mohly u proevpropských voličů bodovat svojí kritikou jak ODS za její otálení, tak kritikou „proti-lisabonských“ názorů euroskeptických stran.
Pokud bude smlouva do června schválena i Senátem, zůstanou malým proevpropským stranám jen obecné argumenty o potřebě další evropské integrace, která by EU v budoucnosti posunula ještě za Lisabon. To ovšem nemusí být pro mnoho voličů dostatečně výrazné téma, jímž by naopak souboj o ratifikaci Lisabonské smlouvy jistě byl.
Společným problémem všech nových stran zatím také je, že svoje programy vážou příliš úzce právě na volby do Evropského parlamentu. To může být určitý problém pro voliče, kteří chtějí podporo vat stranu, jež by našla případně ukotvení i v české parlamentní politice.
Kdo v čele?
Úspěch či neúspěch nových stran se bude do určité míry odvíjet i od jejich schopnosti postavit do čela své kandidátky známé osobnosti. Volební systém pro volby do EP je totiž „poměrnější“, než systém používaný pro volby do Poslanecké sněmovny v tom, že celá země je jedním volebním obvodem. Tím odpadá nutnost vytvářet 14 krajských kandidátek a hledat do jejich čela zajímavé lídry.
Z minulých voleb do EP víme, že se prosadily některé nové strany. A že jimi byly právě ty formace, které měly v čele celorepublikové kandidátky známé osobnosti. Uspěli tak například Evropští demokraté-Sdružení nezávislých kandidátů pod vedením Josefa Zieleniece a Jany Hybáškové, nebo Nezávislí vedení tandemem Vladimír Železný a Jana Bobošíková.
Problémem Železného a Bobošíkové, stejně jako Hybáškové (Zieleniec už znovu nekandiduje) může tentokrát být skutečnost, že úspěch v minulých volbách jim paradoxně ubral na viditelnosti, protože politici, kteří odejdou do Bruselu, zmizí z domácí politické scény. Největší naději na úspěch tak mají v z nových stran Svobodní, kteří sice nebudou mít v čele kandidátky samotného prezidenta Klause, ale budou vnímání jako jeho strana.
Parlametní zpravodaj, březen 2009