Známý politický katastrofista Bohumil Doležal na svých webových stránkách reagoval na můj text Radar a demokracie (Právo, 11.3. 2009) s takovou dávkou hysterie, že jeho článek připomíná agitky z časů dávno zašlých.
V textu nazvaném „Kšefty a politická kultura“ nejprve cituje můj postřeh, že „skalní zastánci radaru jsou nyní rozlíceni už nejen na levicovou opozici, protiradarové skupiny a většinovou část české veřejnosti, ale stále častěji kritizují i amerického prezidenta Baracka Obamu, který si není projektem jist. Vědí lépe než on, jaké jsou skutečné americké zájmy.“
Doležal odbývá tato slova takto: Jak vidno, kritizovat amerického prezidenta je pro pana Pehe něco jako pro vesnického faráře kritizovat papeže. V demokratickém státě lze ovšem kritizovat každého. Jinak si nemyslím, že bych věděl lépe než Obama, jaké jsou skutečné americké zájmy. Upřímně řečeno, mohou mi být ukradeny. Zato si jsem jistý, že vím lépe než pan Pehe, jaké jsou skutečné české zájmy. K těm patří dnes na prvním místě obrana před znovuzrozeným ruským imperialismem („darebácké režimy“ jiného typu ohrožují tuto část Evropy až v druhé řadě, ti lidé námi zatím spíše pohrdají, občas mám skoro dojem, že právem).“
K tomu lze dodat snad jediné: Kritizovat Obamu mohou pan Doležal a komentátoři podobně smýšlející jak chtějí, je to zcela v pořádku, my ostatní si to buď se zájmem přečteme nebo se zasmějeme. Přesto by bylo dobré nezapomínat na to, že radar je americký projekt, placený z peněz amerických daňových poplatníků, a pokud se Obama rozhodne, že ho jeho administrativa nechce, je to zcela legitimní. Netřeba mu podsouvat, že chudák neví, jaké jsou skutečné bezpečnostní hrozby, nebo že to možná ví, ale neví jak je správně řešit, jak to Doležal (viz. jeho článek v Reflexu) a další komentátoři v některých svých článcích začali činit.
Ve svém textu ke konci píši, že česká debata o národních zájmech a bezpečnosti vázne zejména proto, že je u nás příliš mnoho majitelů pravd a příliš málo otevřených myslí. Uplatňuje se příliš často ono bolševické „kdo není s námi, je proti nám“.
Doležal se zřejmě toto moje tvrzení pokouší svým textem názorně ilustrovat, když tvrdí, že zatímco americké zájmy mu mohou být ukradeny, ví lépe než pan Pehe, jaké jsou skutečné české zájmy. (!) K těm prý patří na prvním místě obrana před znovuzrozeným ruským imperialismem.
To je pozoruhodně arogantní a namyšlené tvrzení, řádně opepřené Doležalovým stihomamem z Ruska.
Doležal pokračuje: Podle pana Pehe prý vláda usoudila, že ví, co je naším národním zájem, a neuznala za vhodné hledat v tak zásadní otázce nějaký konsensus s opozicí. Pan Pehe vládě jednak příliš lichotí – po zjevné změně amerického kursu nasadila rychle zpátečku – a jednak, jaký je možný politický konsensus s Paroubkem a Zaorálkem, stoupenci politiky mnoha azimutů, kteří nejen že ignorují ruské nebezpečí, ale z indolence a cynismu by ruský vliv rádi využili k upevnění své domácí pozice? Shnilé kompromisy v zásadních otázkách národní bezpečnosti, kšeftování s bezpečností vlastní země nejsou projevem síly „demokratické kultury“, nýbrž právě naopak.
Z toho lze vyvodit jen jedno: jak chránit českou bezpečnost neví nejenom indolentní a cynická sociální demokracie, ale vlastně ani oportunistická vláda. Všichni dělají shnilé kompromisy, ne a ne se zeptat pana Doležala a pak následovat jeho recepty.
V dalším odstavci Doležal ještě přitvrzuje: Řeči o údajně „zabedněné veřejnosti“ (zabedněná je podle „skalních zastánců radaru“) jsou od pana Pehe dosti drzá demagogie. Proč „zabedněná“? Je dezorientovaná, stejně jako byla dezorientovaná v letech 1945-8, v době, které se naše nynější politická situace tolik podobá, hlavně proto, že se k ní jak prezident, tak vládní koalice i opozice hlásí jako ke zlatému věku české demokracie, adorují opovrženíhodné bytosti typu dr. Beneše a skandální a hnusné zákonodárství té doby považují za pilíř našeho právního řádu. A odpovědnost za její dezorientaci nesou mj. lidé jako pan Pehe.
Doležal nonšalantně pomíjí skutečnost, že moje narážka na „zabedněnou“ veřejnost se týká především toho, že vláda Mirka Topolánka i s ní spříznění komentátoři často mluvili o většinové části veřejnosti, která byla a je proti radaru, jako o lidech, kteří chudáci nevědí, co činí. Množily se narážky o tom, že jsou tito lidé manipulování ruskými tajnými službami, nepracují-li ti nejaktivnější odpůrci radaru přímo v ruském žoldu.
Problém byl od počátku v tom, že tento způsob vládní i pravicově-komentátorské argumentace mohl jen málokoho z této většiny přimet, aby „prohlédl“. Tedy, aby vystoupil ze své „zabedněnosti“ nebo, použijeme-li Doležalova slova, aby přestal být „dezorientovaný.“
Pokud jde o hodnocení období 1945-48 a prezidenta Beneše, je to jedna z mála věcí, na které se s Doležalem shodnu. Jakým způsobem jsem ale přispěl svým vybízením ke skutečné diskusi o radaru, nebo svým postojem, že by to měl být společný projekt NATO, k „dezorientaci“, z níž se Doležal pokouší veřejnost marně vyléčit, opravdu nevím.
Doležal dále píše: Vláda (a zřejmě i „skalní zastánci radaru“) prý měli od počátku na mysli radar jako pojistku proti Rusku. To je tvrzení obvyklé pro kmenové autory Práva, a proto je třeba zopakovat: Američané před časem požádali Polsko a ČR o souhlas s umístěním protiraketové základny, která by byla schopna likvidovat primitivní balistické střely, jaké je (a v příštích desetiletích bude) schopen vyrábět mj. Írán. V tom okamžiku se Rusové vyslovili rozhodně proti, z důvodů zcela průhledných. Dobře věděli, že proti dokonalým ruským balistickým střelám je americký systém zcela neúčinný. Ale jednak v duchu tradiční ruské velmocenské politiky kalkulují s tím, že pokud se západní Evropa stane bezbranným cílem jaderného terorismu z nedefinovaných oblastí středního Východu (Íránci nebudou blázni, aby se k útokům tohoto typu hlásili), budou si v nastalém zmatku Rusové schopni v „blízkém pohraničí“ posbírat leccos z toho, co v době rozpadu „SSSR“ ztratili. Za druhé, chtějí zhmotnit své nároky na „východní Evropu“ (resp. „blízké zahraničí“) tím, že si vyhradí právo veta v tom, jak tyto země smějí či nesmějí zajišťovat své bezpečnostní zájmy. A za třetí, americká základna v této citlivé oblasti by komplikovala ruské úsilí obnovit tu svůj mocenský vliv tou či onou formou „bratrské pomoci“.
Tady zůstává rozum trochu stát, protože já jsem ve svém článku nikterak neanalyzoval ruské nebezpečí. Pouze jsem napsal, že Topolánkova vláda od začátku viděla na rozdíl od Američanů hlavní přínos radaru pro nás v tom, k čemu Doležal dospívá v bodě tři. Moje kritika počínáni vlády spočívá v tom, že nebyla schopna tento argument nikdy artikulovat. Místo toho mluvila o iránských raketách, což o potřebě amerického radaru přesvědčilo lidí asi tak, jako kdyby vláda tvrdila, že radar potřebujeme proti možné základně Číny na Měsíci.
Doležalova hysterie ke konci článku graduje: Pan Pehe mluví o „pojistce proti možné ruské rozpínavosti“. I nad touhle drzostí se tají dech. Jakápak „možná“ rozpínavost? Kdo to vojensky okupoval třetinu Gruzie, ne snad v průběhu loňské války, ale fakticky už dávno předtím? Kdo to usiluje záludnými metodami o faktickou likvidaci ukrajinské samostatnosti (přičemž pokud se Ukrajina dostane znovu do ruské sféry vlivu, bude učiněn rozhodující krok k obnově ruského impéria z doby před rokem 1991)?
Moje „drzost“ má spočívat v tom, že jsem nepochopil rozsah ruské rozpínavosti. Jenže já v článku nepíši o Gruzii nebo Ukrajině, ruské chování vůči těmto zemím jsem už mnohokrát kritizoval, klidně ho označím znovu za tradiční ruskou rozpínavost nebo neakceptovatelnou nenechavost vůči tomu, co Rusové považují za blízké zahraničí—tedy za sféru svého vlivu. Slovo „možné“ ve spojení se slovy „ruské rozpínavosti“ se vztahuje za prvé ke Střední Evropě, za druhé k časové ose.
Jinými slovy: i politický katastrofista, jako je Doležal, by mohl uznat, že země, které jsou v NATO a EU, jsou proti možné ruské rozpínavosti přece jen lépe chráněny, než Gruzie či Ukrajina. Ba dokonce by možná mohl zkusit vysvětlit, jak americký radar ještě více posílí bezpečnost země, která už s USA sdílí členství v NATO. Chce snad Doležal tvrdit, že USA by nám v případě našeho ohrožení nešly na pomoc v rámci NATO, ale bránily by nás, navzdory hrozbě jaderného konliktu, kvůli vojenskému zařízení v Brdech? Možná by stálo za to připomenout, že v Gruzii bylo v okamžiku ruského útoku několik set amerických vojenských poradců. USA Rusku válku nevyhlásily.
A nyní velké Doležalovo finále: Poslední námitka pana Pehe vypadá na první přečtení tak, že je ji třeba brát vážně: „Nejskalnější zastánci radaru vlastně chtějí radar hlavně jako pojistku naší demokracie proti nám samým.“ Jistě, svobodu a demokracii není možné společnosti vnutit proti její vůli. Klasický příklad je opět Československo let 1945-8. Kdo o svobodu a o demokracii upřímně a důsledně nestojí, ten o ni přijde. Přijetí amerického radaru by byl důkaz, že česká společnost o svobodu stojí. Česká společnost se může svobodně rozhodnout, že ji nechce. To, co může nezávislý publicista v té věci udělat, je přispět k tomu, aby věděla, o čem se rozhoduje.
A pokud se za nás rozhodne Obama tím, že celou záležitost odtroubí? Vezme na sebe spoluodpovědnost. Jen spoluzodpovědnost, protože dosavadní nedůstojné české chování činí americké politické reprezentaci krajně obtížným a problematickým projekt dále prosazovat.
Právě zde se vyjevuje jádro našeho sporu. Já si totiž opravdu nemyslím, že by právě přijetím amerického radaru česká společnost ukázala, že stojí o svobodu. Rozhodně to neukáže, pokud radar schválí proti vůli naprosté většiny veřejnosti o jeden hlas Poslanecká sněmovna, v níž od začátku působení současné vlády zajišťují většinu vládě pochybní přeběhlíci. ˇ
Česká společnost by ukázala, že stojí o svobodu, kdyby o tak zásadní věci, jako je umístění cizí vojenské základny na svém území dokázala vést konstruktivní diskusi, a kdyby černobílé vidění nepřevládalo jak ve vládním, tak v opozičním táboře. Proč to nejde, říká nejlépe Doležal: Je si jistý (!), že ví lépe než pan Pehe, jaké jsou skutečné české zájmy.
Bohužel lidí, kteří vědí, jaké jsou skutečné české zájmy, je ve vládním, opozičním i mediálně-komentátorském táboře tolik, že vlastně netřeba o ničem diskutovat. Všichni mají svoje pravdy, a mnozí si spolu s Doležalem myslí, že ti, co s nimi nesouhlasí, jsou „dezorientovaní.“ Musím bohužel jen znovu konstatovat, že „demokracii“, v níž máme tolik majitelů pravd, že právě jen oni vědí, jaké jsou české zájmy, zatímco ti ostatní jsou dezorientovaní, nepomůže ani deset amerických radarů.