Sociální demokracie se pokouší před předčasnými volbami zjistit, jak by veřejnost přijala spolupráci ČSSD a komunistů po volbách. První místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka nedávno argumentoval, že dvacet let, které KSČM strávila v politické karanténě od roku 1989, je dostatečně dlouhá doba, a přimlouval se za spolupráci obou stran.
Předseda ČSSD Jiří Paroubek vzápětí upřesnil, že je zatím ještě stále vyloučena přímá koaliční spolupráce s KSČM na úrovni centrální vlády. Nicméně možnost, že by se vláda ČSSD opírala o tichou podporu KSČM, Paroubek nevyloučil. Zároveň oznámil, že ČSSD uspořádá vnitrostranickou anketu k tomu, jak se členové strany staví k možné spolupráci s KSČM.
Mnozí komentátoři i politici na pravici reagovali s pohoršením. Jenže úvahy o spolupráci ČSSD a KSČM jsou vcelku logické.
Průzkumy veřejného mínění opakovaně ukazují, že by většině společnosti spolupráce ČSSD a KSČM na vládní úrovni přinejmenším nevadila. ČSSD navíc otevřeně spolupracuje s KSČM v rámci společných koalic v některých krajích. Ani tato spolupráce veřejnosti, jak se zdá, příliš nevadí. Ba co víc, ČSSD drtivě vyhrála krajské volby navzdory skutečnosti, že dopředu možnost koalic s KSČM nevyloučila. Ani poté, co takové koalice vznikly, podpora pro ČSSD výrazně neklesla.
ČSSD může mít po předčasných volbách za určitých okolností na vybranou jen ze dvou možných vládních partnerů—KSČM nebo Občanské demokratické strany. Zelení a lidovci se nemusí do Poslanecké sněmovny probojovat.
ČSSD by za takových okolností musela zvážit, zda by svůj program a identitu zradila v očích svých voličů více spoluprací s KSČM nebo s ODS. Zatímco otevřená spolupráce s KSČM by mohla být pro mnoho voličů ČSSD jistým morálním problémem, obě by strany by se asi shodly na společném programu mnohem snadněji, než by se společný program vytvářel v rámci velké koalice s ODS.
Předáci ČSSD musí také kalkulovat se scénářem, v němž ČSSD skončí ve volbách až druhá, za ODS. Neprobojují-li se přitom do Poslanecké sněmovny menší strany, anebo ODS a menší strany nebudou mít společně většinu křesel, bude případná spolupráce s KSČM ještě důležitější, než kdyby ČSSD vyhrála volby a mohla si vybírat koaliční partnery.
Při rozhodování o jakékoliv spolupráci s KSČM by samozřejmě hodně záleželo na síle obou stran. Pokud by ČSSD vyšla z voleb o poznání silnější než KSČM, mohli by předáci ČSSD snadněji eliminovat to, co italský politolog Giovanni Sartori nazývá v případě nesystémových stran, jakou je i KSČM, „vyděračský potenciál“.
Pro ČSSD by samozřejmě byla nejlepší taková povolební situace, v níž by měla na výběr z několika možných koalic. Mohla by tak navázat na způsob vládnutí, který si Paroubek vyzkoušel už v letech 2005-2006. Tehdy byla ČSSD formálně v koalici s lidovci a Unií svobody, ale celou řadu zákonů schválila s pomocí KSČM.
Otázkou samozřejmě je, jak by se k případné nabídce otevřené spolupráce s ČSSD na vládní úrovni postavila KSČM. Ačkoliv se obecně soudí, že se komunisté nemohou vládního angažmá (ať už přímého nebo nepřímého) dočkat, přinejmenším část stranického vedení si uvědomuje, že přijetí odpovědnosti za vládu by změnilo status KSČM ze strany protestní na stranu, jež je součástí establishmentu. Nesystémové strany, jež se staly součástí systému, přitom na takový krok často doplatily vnitřními konflikty nebo i rozpadem.
Je příznačné, že se úvahy o možné spolupráci ČSSD a KSČM vynořily několik měsíců před předčasnými volbami, kdy je ještě stále dostatek času možnou spolupráci obou stran jasně vyloučit, pokud by reakce veřejnosti byla negativní. V opačném případě může Paaroubek otevřeně vést stranu do voleb v podobném duchu, jako se to dělo před krajskými volbami. Tedy s tím, že povolební spolupráce s KSČM je za určitých okolností pravděpodobná.
Pravá část politického spektra by měla toto sociálnědemokratické testování politické půdy pozorně sledovat. Vytáhne-li totiž například ODS do předvolebního boje opětovně pod praporem boje s komunistickým nebezpečím, zatímco většině veřejnosti spolupráce ČSSD a KSČM nebude vadit, může být další mobilizace kontraproduktivní.