Prezident Václav Klaus vetoval zákon o podpoře hospodářského růstu a sociální stability, který byl součástí protikrizového balíčku z dílny sociální demokracie. Jeho součástí bylo i zavedení tzv. šrotovného. V pravicových médiích vzápětí vypukla vlna nadšení. Znovu (pokolikáté už?) si můžeme přečíst všechny argumenty údajně dokazující, že je šrotovné ekonomický nesmysl.
I kdyby to byla pravda, problém je ovšem jinde: zavedení šrotovného bylo součástí rozsáhlých dohod o opatřeních proti ekonomické krizi mezi pravicovou Občanskou demokratickou stranou a levicovou ČSSD. Stejně jako se pravicovým politikům a neoliberálním ekonomům nelíbilo šrotovné nebo zavedení některých sociálních dávek, nelíbila se levicovým politikům a ekonomům některá opatření navržená ODS.
Celý balík nakonec prošel oběma komorami parlamentu, ač s jeho schvalováním měli pochopitelné problémy jak politici na pravici, tak politici na levici. O ekonomické racionalitě celého balíku opatření si můžeme myslet své, ale v politické oblasti se odehrálo cosi v českých poměrech výjimečného: politici napravo i nalevo od politického středu byli schopni najít společnou řeč.
Ti, kdo nyní tleskají vetu prezidenta Klause, jsou ponejvíce skalní zastánci ekonomického liberalismu, kterým jsou politické a etické aspekty fungování společnosti ukradené. Jejich potlesk je nesen nadějí, že se Poslanecké sněmovně nepodaří přehlasovat prezidentovo veto a opatření, které je v jejich ekonomizujícím pohledu na svět špatné, neprojde.
Problémem je, že dohoda o šrotovném umožnila schválení „pravicových“ opatření z dílny ODS. Radovat se z toho, že tato opatření projdou, zatímco levicové návrhy narazily, je jistý druh podlosti. Dohody se buď mají plnit nebo se nemají dělat.
Je v tom všem jistá ozvěna toho, jak před dvěma lety vznikla Topolánkova vláda. Byla založena na poltických přeběhlících, a ačkoliv komentátoři a analytici, kteří fandi pravici, věděli stejně dobře jako jejich kolegové na levici, že se za tím vším skrývá v lepším případě nečestnost, v horším nějaká špinavost, vymysleli celou řadu důvodů, proč je takové kroucení pravidel hry v pořádku. Hlavně, že měli „svojí“ vládu.
Nyní je to podobné: namísto toho, aby se odpůrci šrotovného zaměřili na podstatu věci, jíž je v tomto okamžiku poltická dohoda, kterou prezident svým vetem ignoroval, nakládají nám další porce svého ideologického vidění světa. Jejich pohledu na svět bylo prezidentovým vetem učiněno zadost, co se tedy budou starat o to, že politika prostě nemůže fungovat, pokud se neplní politické dohody. Je-li každý podraz dobrý k potupení politického soupeře, není to politika ale forma třídního boje.
Pokud jde o samotné prezidentovo veto, jen někteří komentátoři si všimli toho, že prezidentovi, který kdysi prostestoval proti vetům svého předchůdce (jenž rozdal vet za celou dobu svého působení celkově mnohem méně než dosud Klaus), opravdu, ale opravdu nepřísluší vetovat zákony jenom proto, že nějaký zákon neodpovídá jeho ekonomickému pohledu na svět.
Od toho máme parlament. Ten rozhodne na základě vítězství toho kterého politického tábora, že ten který zákon bude spíše levicový nebo spíše pravicový. Anebo se dohodne přes politický střed na balíku zákonů, z nichž některé navrhla pravice a některé levice. Prezident, který vetuje zákony na základě své ideologie nebo své domnělé racionality, se staví nad parlament. Vlastně říká, že parlament nepotřebujeme, potřebujeme jen jeho.
Nechme ale Klause Klausem. Podstatné je, že politické strany uzavřely zásadní dohodu. ODS by měla pomoct prezidentovo veto přehlasovat, jinak skutečnost, že opatření navrhovaná právě ODS prošla, bude výsměchem fair play.