Politické diskuze o přímé volbě prezidenta jsou v českých poměrech ze všeho nejvíc nástrojem stranického populismu, spíše než seriózně myšleným záměrem. Po předchozích fraškách, do nichž vyústily volby prezidenta v roce 2003 a 2008, se politici zaklínali, že prosadí volbu přímou, ale, jak už to v české politice chodí, šlo především o to, která politická strana ve svém deklarovaném nadšení pro přímou volbu trumfne ostatní a připíše si tak domnělé body u voličů.
Důvodů, proč se politické strany na přímé volbě jen těžko shodnou, je celá řada. Tím hlavním je často uváděný argument, že by přímá volba oslabila možnost s postem prezidenta obchodovat v zákulisí, čímž by oslabila jak politické strany, tak konkrétní politiky. Frašku, včetně několikanásobného opakovaní volby kvůli neschopnosti někoho zvolit v první volbě, české politické strany klidně „vydýchají“, navíc se mohou navzájem obviňovat, že frašku způsobily především strany ostatní.
Zbavit se možnosti obchodovat s politickým vlivem při volbě prezidenta parlamentem by navíc ostře vybočilo z logiky českého politického systému, kde se obchoduje se vším. Oslabilo by i různé ekonomicko-politické skupiny, které mají možnost při nepřímé volbě uzavírat nejrůznější kšefty.
Dalším důvodem, proč není přímá volba příliš pravděpodobná, je neschopnost českých politických stran se skutečně konstruktivně dohodnout na změně takového významu. Změna ústavy, která je v tomto případě nutná, si vyžaduje, aby se sešli politici všech stran, a na základních parametrech takové změny se nejprve shodli.
Jako námět pro diskuzi mohl posloužit například návrh sociální demokracie, který už ležel v Poslanecké sněmovně. Jenže ten vládní koalice smetla se stolu s tím, že připraví návrh vlastní. Nakonec se na určité variantě opravdu shodla, přičemž teprve v tomto okamžiku nabídla opozici diskuzi.
Vzhledem k tomu, že vládní koalice má většinu 118 křesel ve Sněmovně, kde může prosadit, co se jí zlíbí, byl právě vstřícnější postoj k návrhu ČSSD, bez níž nebude mít koalice potřebnou většinu ústavní, možností, jak ukázat, že cílem vládní koalice není opozici ponižovat. Bohužel způsob, jakým návrh na změnu volby prezidenta uchopila, je přímo pobídkou k tomu, aby ČSSD odmítnutím návrhu ukázala, že jí není možné úplně válcovat.
Možná právě toto bylo součástí vládní taktiky. Koneckonců ministerstvo spravedlnosti se do přípravy návrhu na přímou volbu nijak nehrnulo, což možná svědčilo o poměrně malém nadšení pro skutečnou změnu, zejména v řadách Občanské demokratické strany, která má ministra spravedlnosti.
Posledním hlavním důvodem, proč přímá volba nejspíš neuspěje, je skutečnost, že v politice, a v té české dvojnásob, se ďábel většinou ukrývá v detailech. Všechny strany tak mohou deklarovat, že chtějí za každou cenu přímou volbu, ale pak před voliči exhibovat, když budou tvrdit, že právě ten či onen detail (například současná změna prezidentských pravomocí) je, nebo naopak není naprosto zásadní.
Jinými slovy, diskuse o detailech něčeho tak zdánlivě zásadního, jako je přímá volba prezidenta, jsou velmi vhodným nástrojem pro odvádění pozornosti od jiných záležitostí. Politici vědí, že každé veřejné prohlášení na téma přímé volby rozpoutá v médiích velkou odezvu, protože média si uvědomují, že většina občanů si přímou volbu přeje. Zbavit se takového tématu nemusí být výhodné pro politické strany, zejména ty vládní, které musí čelit kritice kvůli reformám.
Pro odmítnutí přímé volby existují i důvody taktické. Podíváme-li se na kandidáty, které zatím navrhují jednotlivé politické strany nebo jejich představitelé, je zřejmé, že naprostá většina těchto kandidátů nemá v přímé volbě šanci. Při vší úctě, Přemysl Sobotka nebo Miroslava Němcová z ODS mohou mít jistou šanci při volbě nepřímé, pokud se na nich shodne celá vládní koalice, ale v přímé volbě téměř jistě neuspějí.
Podobně bizarní jsou návrhy například Michala Haška z ČSSD, který odmítnul Jana Švejnara a mluvil o potřebě skutečného sociálně-demokratického kandidáta, jakým by prý byl například Zdeněk Škromach. Poněkud lépe by na tom byla TOP 09 s Karlem Schwarzenbergem, jenže překážkou je jeho stáří i chatrné zdraví.
Zvítězit by tedy nakonec mohli kandidáti, které si stranické sekretariáty nebo části vedení nevětších stran nepřejí: již zmíněný Švejnar, bývalý premiér Jan Fischer, předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský (pokud by se rozhodnul kandidovat),a za určitých okolností i Miloš Zeman. I proto se politické strany ve snaze přímou volbu prosadit, řečeno lidově, „nepřetrhnou.
Parlamentní listy, 13.2.2011