Podle dosavadních údajů pro rok 2011 má ministerstvo financí značný problém s výběrem daní. Očekávaný propad by se mohl pohybovat v desítkách miliard korun. Reakcí na tento vývoj jsou evidentně i návrhy na další zvýšení DPH.
Před několika lety, během vlády Mirka Topolánka, byla veřejnost vystavena intenzivní ideologické masáži ze strany neoliberálních ekonomů o příznivých účincích nízké rovné daně. Ti se často odkazovali na tzv. Lafferovu křivku, kterážto prý ukazuje, že nízké daně v konečných důsledcích zaručují celkově lepší výběr daní. Nebylo by na škodu, kdyby nám titíž ekonomové a bývalí členové vlády vysvětlili, cože se to děje.
Jelikož ovšem naši ekonomičtí analytici dost často nedokáží myslet mimo poměrně jednoduché poučky, které se naučili při studiu ekonomie, popřípadě mimo ideologické šablony, lze čekávat dva typy reakcí, které klidně můžeme zesumarizovat za ně.
Jedna skupina neoliberálních ekonomů nám sdělí, že Lafferova křivka u nás nedošla naplnění zejména proto, že nízká rovná daň, tak jak ji v krystalické podobě navrhnul Vlastimil Tlustý, byla nakonec zprzněna Kalouskovým konceptem zdanění tzv. superhrubé mzdy, navíc zůstal daňový systém plný výjimek. Kdyby se nějaká vláda odhodlala ke skutečně nízké rovné dani a reformě daňového systému tak, aby byl zcela jednoduchý, určitě bychom konečně ekonomicky nejen raketově rostli, ale ještě bychom vybírali více daní.
Druhá skupina bude navíc tvrdit, že se úspěšnějšímu výběru daní staví do cesty nepříznivé ekonomické podmínky po roce 2008, které nejenže snižují výdělky a zisky firem, které lze zdanit, ale také motivují lidi i firmy, aby i při nízkých daních stát nadále šidili. Lafferova křivka u nás tedy nedošla naplnění zejména proto, že zrovna když Topolánkova vláda prosadila rovnou daň, zákeřně udeřila krize.
Je také zajímavé, že velmi často titíž ekonomičtí analytici a politici, kteří před několika lety pod praporem Lafferovy křivky prosazovali nízkou rovnou daň navzdory varováním, že žádná vyspělá ekonomika nízké rovné daně nepoužívá, dnes tvrdí, že ještě lepší cestou k účinnému výběru daní, než je snižování daní přímých, je prý zvyšování daní nepřímých, tedy DPH.
Jedině takto prý neroste cena práce, takže nás zdanění spotřeby spolu se škrty ve státních financích učiní více konkurenceschopnými. Jenže více konkurenceschopnou měla učinit Českou republiku přece už rovná daň zavedená Topolánkovou vládou. A ta samá daň měla zajistit, že nižší zdanění bohatších vrstev obyvatelstva a firem podstatně zlepší výběr daní. To se ovšem tak nějak nestalo.
Pokud bychom uvěřili, že Lafferova křivka je naprosto logická konstrukce, kterou kazí jen vnější okolnosti, jako je nedůslednost při zavádění skutečně nízkých daní nebo světové ekonomické krize, možná bychom i tak mohli přesvědčeným teoretikům neoliberalismu poradit, že jelikož vše souvisí se vším, je velmi obtížné spoléhat na zdánlivě logické konstrukce v jejich čisté podobě bez toho, že bychom vzali v úvahu společensko-kulturní faktory. Například, že v některých národních kulturách existují menší sklony okrádat stát za jakýchkoliv podmínek , než v té naší.
Jinými slovy, zdánlivě logický koncept, jako je Lafferova křivka, bude jen těžko fungovat ve státě, kde se ročně poztrácí stovky miliard v korupci. Ti, kdo ve velkém „holí“ stát s pomocí uměle předražených zakázek a jiných mafiánských metod, docela jistě nebudou pohnuti k lepšímu chování nízkou daní. Našli-li si způsoby, jak neplatit vyšší daně, najdou dozajista i způsoby, jak neplatit daně nižší.
Nadšení současné vlády pro zvyšování nepřímých daní je tak nejlepším důkazem toho, že stát pod jejím vedením zcela rezignoval na to, aby různé podfukáře daně, jakkoliv nízké, platit donutil. A jelikož evidentně nechce a neumí potírat ani systémovou korupci, může se skutečně spolehnout jen na dva zdroje příjmů: zdanění zaměstnanců a zvyšování DPH. Netřeba zdůrazňovat, že obojí zatíží zejména střední vrstvy.
Když nás premiér i ministr financí, spolu s některými analytiky (často těmi stejnými, kteří básnili před časem o prospěšnosti nízkých rovných daní) přesvědčují, že nejlepší cestou k vyšší konkurenceschopnosti české ekonomiky je právě zvyšování nepřímých daní, doprovázené škrty, měli bychom se mít na pozoru. Podobným způsobem nedosáhla zatím vyšší „konkurenceschopnosti“ žádná vyspělá ekonomika, takže zase už zde máme pověstnou „českou cestu“.
Všechny vyspělé evropské ekonomiky mají poměrně vysokou celkovou daňovou zátěž, všechny používají progresivního zdanění, žádná nejde cestou nízkých rovných daní. A žádná si evidentně nemyslí, že nejlepší cestou k prosperitě je zadusit domácí spotřebu s pomocí vysokého DPH a neuváženého škrtání i tam, kde by se vyplatilo spíše investovat do prorůstových opatření.
Je dost pravděpodobné, že stejně jako v pravicové vládě nikdo už dnes neblouzní o Lafferově křivce, budou dnešní politici a analytici, kteří pro změnu prosazují zvyšování DPH a ideologii „proškrtáme se k prosperitě“, za několik let cudně mlčet o dalším fiasku ekonomického experimentování po česku. Proč bychom se koneckonců měli inspirovat německou, skandinávskou, rakouskou nebo nizozemskou praxí, díky které tyto země docela dobře obstály i ekonomické krizi, když všechno víme lépe?
Deník Referendum, 26.7.2011