Jednou částí české politiky a médií se šíří nový
myšlenkový „výboj“: náš pan prezident sice má svoje mouchy, zaslouží si
občasnou kritiku, ale pokud jde o jeho schopnosti předvídat jisté krizové
situace, jako je například krize eura, ukázal jasnozřivost. Tato názorová
ofenziva by se dala shrnout do sloganu „Klaustoříkal“.
Trefně na jisté aspekty tohoto jevu upozornil
na svém blogu komentátor Jan Macháček, když napsal: Jednou z velkých potíží světa je rozšířená existence lidského druhu
„jajsemvám toříkal“. Když se něco vážného děje, snaží se zodpovědní a rozumní
lidé dát hlavy dohromady a situaci řešit. „Jájsmevámtoříkalové a
„jájsemmelpravdové“, tedy většinou lidé s poněkud přerostlým narcistním
egem, stojí opodál a do omrzení říkají, že měli pravdu.
Český prezident k tomuto druhu nepochybně
patří. Zajímavější je, že se nyní vynořují komentátoři, kteří Klausovo
„jájsemvámtoříkal“ transformují do obdivných úvah na téma „Klaustoříkal“, jako
kdyby se jednalo o bůhvíjakou zásluhu.
Potíž je v tom, že vrcholovým politikům,
kteří mají vliv a mohou tedy něco
udělat, by nemělo stačit, jak naznačuje i Macháček, jednání ve stylu „po bitvě
je každý generál“. Například to, že měnová unie je odsouzená bez fiskální unie
ke krachu, říkala řada lidí. K tomu nebylo zapotřebí žádné velké
jasnozřivosti.
Podstatné není, co Klaus, coby politik
zastávající nejvyšší státní funkce, „říkal“, ale co udělal. Svolal například do
Prahy mezinárodní summit evropských nebo regionálních lídrů, na němž by se pokusil dosáhnout dohody
na tom, co je třeba udělat, aby se problém nějak řešil? Přišel s nějakou
jinou mezinárodní iniciativou, položil nějaké jasné české stanovisko na stůl
v Bruselu, kromě výroků nesoucích se v zakyslém „jámámpravdu“ tónu?
Ještě horší je, že tímto stylem myšlení je
nakažená i česká vláda. Její představitelé sice připomínají, že pád eura nebo
krize samotné Unie by měly pro nás kruté následky, ale odmítají Českou
republiku aktivně zapojit do hledání řešení. „Mytoříkali“ nám ale bohužel
v případě krize nijak nepomůže. I kdyby byl nakonec výsledek stejný i
v případě aktivní české účasti, jistě by pro duševní hygienu národa bylo
užitečnější, kdybychom mohli jednou v učebnicích dějepisu psát nejen „my to
říkali“, ale „nabídli jsme pomoc a řešení“.
„Jájsemvámtoříkalovský“ komplex je bohužel jen
posilováním syndromu malého národa, který je na jedné straně přesvědčen o své
výjimečnosti, ale na straně druhé pravidelně podléhá mocnějším silám. Jakkoliv
by se mohlo zdát, že po více než dvaceti letech svobody budeme mít více
sebevědomí, než se opět tvářit jen jako „oběti“, jejichž opakovanému
„myjsmevámříkali“ nikdo nenaslouchal, bohužel se zdá, že k přeměně
z objektu dějin v dějinotvorný subjekt máme ještě daleko. Části
společnosti evidentně stačí ke spokojenosti „Klaustoříkal“.
Právo, 27.9.2011