Nebudeme Švýcarskem, aneb Cena pro Kalouska je špatný vtip

Kdybychom
nebyli poučeni naprostou neschopností různých ekonomických institucí, jako jsou
ratingové agentury, think-tanky a specializované ekonomické časopisy, předvídat
ještě v létě 2008 to, co vypuklo po pádu Lehman Brothers v polovině
září téhož roku, možná by se mnozí dmuli patriotickou pýchou, podobně jako
druhý muž sociální demokracie Michal Hašek, 
nad oceněním pro českého ministra Miroslava Kalouska, který ve
Washingtonu převzal od časopisu Emerging
Markets
cenu pro nejlepšího ministra financí rozvíjejících se evropských
ekonomik. 

A
mnozí z nás by možná také uvěřili, že americká stanice CNBC ví, o čem
mluví, když tvrdí, že se Česká republika stává uchazečem o titul  „Švýcarsko východní Evropy“.

Bohužel
obě na ekonomiku specializovaná média trpí stejným neduhem jako mnoho jiných
ekonomických institucí dnešního světa, které vidí svět převážně jen skrze
ekonomické ukazatele. Ekonomizující myšlení je intelektuálním morem současného
světa, protože ignoruje širší kontext.

Při
četbě zdůvodnění obou ocenění se tak můžeme už tradičně dozvědět, jaký má Česká
republika dluh v poměru k celkovému HDP, nebo že ratingová agentura
zvýšila zemi hodnocení na AA-. Líbí se i fiskální politika české vlády.

Ve
skutečnosti tyto údaje mají bez širšího politicko-sociálního kontextu nulovou
hodnotu, takže nejsou dobré ani k tomu, aby nás varovaly před tím, co může
být už za příštím rohem. Kdyby onen kontext výše zmíněné instituce v úvahu
braly, jistě by přišly na to, že se Švýcarskem nás v současnosti pojí tak
nanejvýš existence vlastní měny, kterou z různých důvodů považují
v tomto okamžiku obchodníci za dobrou investici, a že Kalousek se může
jevit jako schopný ministr financí jen těm, kdo za čísly nevidí reálné sociální
procesy.

Spíše
než se snažit ztrácet čas hledáním podobností mezi Českem a Švýcarskem, řekněme
si rovnou, v čem se nepodobají.

Tou
nejdůležitější nepodobností, pro kterou se česká koruna nakonec nikdy nestane
švýcarským frankem, je skutečnost, že Švýcarsko je právní stát. Platí
v něm smlouvy, právo je vymahatelné. Koneckonců je to právě švýcarská
justice,která řeší několik případů obrovských finančních nesrovnalostí
v Česku, jako třeba ty okolo Mostecké uhelné, na které u nás nikdo
nepřišel.

Protože
je Švýcarsko právní stát  je v něm velmi
malá míra korupce. Systémové loupení ze státních prostředků v řádech desítek
miliard ročně, které je běžné u nás, je ve Švýcarsku úplně nemyslitelné. Občan
se nemusí příliš bát o vlastní investice v jakékoliv švýcarské instituci.
Státní správa funguje, demokratický proces, založený na vlastním modelu přímé
demokracie, také.

Po
ekonomické stránce, Švýcarsko není na rozdíl od Česka pouhá montovna pro
německé výrobky.  I pro něj je Německo
nejdůležitějším trhem, ale řada švýcarských firem jsou z domácího
prostředí organicky vyrostlé instituce, 
včetně nadnárodních koncernů vzniklých ve Švýcarsku, které sice při
problémech v Německu budou ekonomicky tratit, ale které i větší klopýtnutí
německého hospodářství nemusí nutně srazit do červených čísel tak, jak bezpochyby
srazí české hospodářství.

Od
Švýcarska se lišíme i v jiných ohledech. Miroslav Kalousek je ministrem
financí v zemi, která se v pravidelných průzkumech Transparency
International vnímání korupce momentálně umisťuje na 53. místě z celkového
počtu 172 zkoumaných zemí.

V pravidelné
studii konkurenceschopnosti, kterou provádí Světové ekonomické fórum, je Česká
republika sice na 36. místě ze 139 zkoumaných zemí, ale v žebříčku klesá.
Odpověď na otázku proč tomu tak je, najdeme, podíváme-li na různé subindexy ve
výše zmíněné studii. 

Například
v kvalitě vládních institucí skončila Česká republika  až na 72. místě, přičemž se před ní umístily
země, jako je Egypt nebo Indie.

Pokud jde o
důvěru veřejnosti v politiky obsadila Česká republika 121. místo, a pokud jde o
“klientelismus” v rozhodování vládních úředníků, 107. místo!  V kategorii “transparentnost tvorby vládní
politiky” je naše země na 102. místě na světě a v plýtvání veřejnými prostředky
na 95. místě na světě.  Cenu pro ministra
Kalouska je třeba vnímat v tomto kontextu, ale toho si časopis Emerging markets evidentně nevšimnul.

Z nedávného hodnocení
konkurenceschopnosti zahraničními komorami Německa pro změnu vyplývá, že
konkurenceschopnost České republiky postupně ničí nekompetence a úplatkářství.
Z dvanácti hodnocených zemi ve východní Evropě skončila Česká republika
jako  poslední při hodnocení průběhu
státních zakázek, před ní se umístilo i korupcí prolezlé Rumunsko. Tuto zemi
Česká republika naopak předstihla, a je tak na pěkném předposledním místě, při
hodnocení “korupce” a “kriminality”. Třetina německých investorů v České
republice říká, že kdyby se rozhodovali znovu, do Česka by už nešli.

 

V jiném
celoevropském průzkumu bylo Česko vyhodnoceno vloni jako země, kde se
v celé Evropě nejvíce krade v obchodech a supermarketech. Země má
také jednu z nejvyšších měr nehodovosti na silnicích a k absolutní
evropské špičce patří také v konzumaci alkoholu a marihuany. Žebříčkům
vévodí i v počtu infarktů, mozkových příhod a různých druhů rakovin, což
má úzkou souvislost se životním stylem a celkovým zdravím společnosti.

Abychom
nezůstali jen u různých pohledů na Česko zvenčí, stojí za zmínku například
výroční zpráva Bezpečnostní informační služby. Ta nabízí nelichotivý obraz
českého státu, v němž vládne korupce mezi mocenskou elitou, a v němž části
justice i policie mají  kontakty na
organizovaný zločin.

Není
divu, že celková důvěra v domácí ekonomiku, tak jak ji mapuje Český statistický
úřad,  opět klesla. Souhrnný indikátor
důvěry se v září proti srpnu snížil o 2,4 bodu, proti loňskému září je souhrnný
indikátor důvěry o 4,7 bodu nižší. Mezi podnikateli se důvěra meziměsíčně
snížila o 2,7 bodu, důvěra spotřebitelů se meziměsíčně snížila o jeden bod.

Reformy
prosazované ministrem Kalouskem a jeho vládními kolegy sice zvyšují intenzitu
milostného vztahu mezi Českou republikou a ratingovými agenturami, ale výše
zmíněných patologií nás nezbaví. Naopak, jak už můžeme vidět na Šluknovsku,
neuvážené škrty v sociálních dávkách přispívají v kombinaci
s neexistencí aktivní sociální politiky ke vzniku patologií nových. A bude
hůř, a nejenom v oblastech, kde český stát dovolil vznik romských ghett.

Česká
republika až donedávna měla alespoň jednu kvalitu, v níž mohla směle
soutěžit s vyspělými zeměmi: vysokou míru sociálního smíru a nízkou míru
nerovností. To se ovšem, i zásluhou ministra financí, začíná měnit, a
připočteme-li k tomu obraz korupcí a dalšími sociálními patologiemi
prolezlého státu, které vláda nijak neřeší, jakož i naprosto otřesnou
politickou scénu a slabé elity, je možné s jistotou říci, že Česká
republika nejen nebude druhým Švýcarskem, ale 
má naopak velký potenciál překvapit svět stejně nepříjemně, jako třeba
Lehman Brothers v roce 2008.

Deník Referendum, 27.9.2011 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..