V české politice existuje několik témat, která hrají roli jakýchsi politických atrap. V podstatě to nejsou témata skutečná, ale jen uměle implantovaná do veřejného prostoru jako pokus té které strany získat pár bodů v žebříčcích popularity.
Jde obvykle o témata, která dobře rezonují ve veřejnosti, protože mají většinovou podporu. Jednou z nich je například už dlouhá léta přímá volba prezidenta.
Politici z různých stran přímou volbu slibují, dokonce se jistým způsobem předhánějí v tom, kdo chce přímou volbu více. Zároveň ale veřejnosti přímo, nebo raději mezi řádky, sdělují, že prosadit přímou volbu bude navzdory jejich úsilí velmi těžké. Politické strany se totiž nejspíš neshodnou na detailech, které jsou pro tu kterou stranu údajně velmi důležité.
Z takového jednání se v podstatě dá usoudit, že politické strany ve skutečnosti přímou volbu nechtějí. Je to svým způsobem logické, protože by se v podobě přímé volby zbavily možností prosadit s pomocí různých zákulisních obchodů svého kandidáta nebo alespoň něco z nepřímé volby získat od ostatních stran. Zároveň ale dobře znají, co si o celé věci myslí veřejnost, takže pravidelně rozehrávají hru na to, kdo chce přímou volbu prezidenta nejvíce, popřípadě, která strana je největším kazisvětem.
Podobným tématem je omezení poslanecké imunity nebo zmrazování poslaneckých a senátorských platů. I v těchto případech se rozehrávají pravidelné polické hry a staví se pro veřejnost celé Potěmkinovy vesnice, po jejichž shlédnutí má občan usoudit, že politici a politické strany si nepřejí nic více, než konečně stav věcí změnit. Jenže nakonec se to pokaždé tak nějak zadrhne.
Do tohoto okruhu českých politických evergreenů se pomalu začíná řadit i boj s korupcí. Všechny politické strany s ní chtějí všemožně bojovat, ale navzdory tomu, že základní opatření, která by k tomu vedla, jsou v podstatě známá a ve světě vyzkoušená, se nakonec vždy ukáže, že je to úkol nad lidské síly.
Nebo, lépe řečeno, politické strany se snaží veřejnost přesvědčit, že je to úkol nad lidské síly. Rády by prý systém protikorupčních opatření přijaly, ale tu, jako v případě protikorupčních agentů nebo centrálního registru kont, jim v tom prý brání strach a o nějakou základní svobodu, tu zase „nesystémovost“ toho či onoho opatření.
Mohli bychom dnes už dokonce sestavit určitý slovníček pojmů, které politici používají, aby na jedné straně ukázali, že cosi velmi chtějí prosadit, ale na straně druhé se snaží všemi silami tomu zabránit. Výše zmíněná „nesystémovost“ je takovým klíčovým slovem. Další oblíbenou výmluvou je časová tíseň, nebo nekonstruktivnost ostatních stran. V poslední době se také stala populární výmluva na Evropskou unii. Ta nám buď v něčem brání, nebo po nás něco nesmyslného chce, takže čeští politici vlastně nemohou udělat to, co by podle veřejnosti smysl mělo.
Dobrým výstražným signálem pro veřejnost je, když nějaký politik nebo strana navrhnou opatření, které už dopředu má jen mizivou šanci být schváleno bez nějaké předběžné dohody vládní koalice s opozicí, zejména v případech, kdy se vyžaduje souhlas obou komor.
Ten je zapotřebí v případech změn ústavy (k jejichž přijetí je navíc zapotřebí ústavních většin), některých mezinárodních smluv, a změn volebního zákona. Když tedy například skupinka senátorů za ODS oznámí, že navrhne zmenšení Senátu a s ním související změnu senátorské funkce na bezplatnou či čestnou, veřejnost by se měla cítit kvůli takové manipulaci téměř uražená. Ne proto, že by návrh nedával smysl, ale proto, že je naprosto neprůchodný, a všichni politici to vědí.
Jakákoliv změna v postavení Senátu by musela být schválena ústavním dodatkem schváleným oběma komorami parlamentu, tedy právě i Senátem. ODS, jejíž někteří senátoři s návrhem přišli, přitom nemá v Senátu ani prostou většinu, natož pak ústavní. A podobný návrh by dozajista nepodpořila nejen opozice, ale také řada senátorů například z ODS a dalších pravicových stran, protože jde o situaci podobnou té se snižování imunity. Jinými slovy, proč by si kapři vypouštěli rybník.
Návrhem spadajícím do oblasti politické utopie je i s nikým neprojednaný návrh z dílny místopředsedkyně vlády pro legislativní záležitosti Karoliny Peake, zavést do ústavy institut konstruktivní nedůvěry. Což o to, české politice by jistě prospělo, kdyby opozice mohla vyslovit vládě nedůvěru pouze v případě, že už má připravené náhradní řešení, jenže způsob, jakým byl návrh prezentován, ukazuje, že jde zase jen o další politickou „atrapu“
Tedy o snahu navrhnout něco, co by mohlo být populární u veřejnosti, která je ale, pokud jde o reálné možnosti dopředu diskvalifikována už tím, že návrh není dopředu konzultován s opozicí, bez které podobná ústavní změna neprojde. Cílem je ukázat, že vláda myslí konstruktivně, zatímco opozice maří její úsilí. Ve skutečnosti se tak především maří důvěra veřejnosti v demokratickou politiku.
Parlamentní magazín, říjen 2011