Podle
prestižního týdeníku The Economist je
Česká republika zahnívající partokracií. Politické strany se už v 90.
letech zmocnily demokratického procesu, politici zneužívají demokratický systém
ve svůj prospěch, země je prolezlá enormní korupcí. O tom vypovídají podle týdeníku nejen různé
studie vypracované nezávislými odborníky v České republice, ale i
pravidelné průzkumy Transparency International.
The Economist
připomněl, že v loňských volbách voliči vytrestali dvě největší strany,
občanské a sociální demokraty, ale tento výprask uštědřený „dinosaurům“ nakonec
moc nepomohl, protože nové strany, TOP 09 a Věci veřejné, do zkorumpovaného
systému rychle zapadly.
Dalo
by se říci, že je to věcný popis situace u nás. Přesto se někteří komentátoři
ošívají.
Martin
Zvěřina v Lidových novinách Zvěřina
ironizuje různé průzkumy a pohledy zvenčí coby jakousi „žebříčkologii“. Pohled
zvenčí na Českou republiku může být prý poučný, ale také pobaví. Do kontrastu
se zdrcující kritikou britského týdeníku staví „index prosperity“ z dílny institutu
Legatum, podle něhož je Česká republika naopak hodnocena poměrně dobře, na 26.
místě ze 110 hodnocených zemí.
Chce
se dodat, že když už se český pravicový deník zmíní o „indexu prosperity“, je
typické, že raději nerozvádí, že na prvních příčkách se umístily skandinávské
země, které všechny mají vyspělé sociální státy. Uvádí sice, že se Česká
republika umístila před Itálií, ale „zapomene“ dodat, že před Českou republikou
jsou ratingovými agenturami pošramocené Portugalsko a Španělsko.
Jakkoliv
lze souhlasit, že pohledy „zvenčí“ nemusí být vždy stoprocentně objektivní,
přesto o situaci v hodnocené zemi leccos vypovídají. Jelikož komentátor
nabídnul jako protiváhu negativního pohledu v týdeníku The Economist index prosperity,
z něhož Česká republika vychází lépe, možná neuškodí zopakovat data i
z jiných průzkumů a studií.
V pravidelné
studii konkurenceschopnosti, kterou provádí Světové ekonomické fórum, je Česká
republika sice na 36. místě ze 139 zkoumaných zemí, ale v žebříčku klesá.
Odpověď na otázku proč tomu tak je, najdeme, podíváme-li na různé subindexy ve
výše zmíněné studii.
Například
v kvalitě vládních institucí skončila Česká republika až na 72. místě, přičemž se před ní umístily
země, jako je Egypt nebo Indie. Pokud jde o
důvěru veřejnosti v politiky obsadila Česká republika 121. místo, a pokud jde o
“klientelismus” v rozhodování vládních úředníků, 107. místo! V kategorii “transparentnost tvorby vládní
politiky” je naše země na 102. místě na světě a v plýtvání veřejnými prostředky
na 95. místě na světě.
Z nedávného hodnocení
konkurenceschopnosti zahraničními komorami Německa pro změnu vyplývá, že
konkurenceschopnost České republiky postupně ničí nekompetence a úplatkářství.
Z dvanácti hodnocených zemi ve východní Evropě skončila Česká republika
jako poslední při hodnocení průběhu
státních zakázek, před ní se umístilo i korupcí prolezlé Rumunsko. Tuto zemi
Česká republika naopak předstihla, a je tak na pěkném předposledním místě, při
hodnocení “korupce” a “kriminality”. Třetina německých investorů v České
republice říká, že kdyby se rozhodovali znovu, do Česka by už nešli.
Při
zvážení výše zmíněných dat bychom se možná měli přestat provinciálně utěšovat,
že situace není až tak zlá, jak by ji chtěli vidět ze zahraničí. Je také velmi
zajímavé, že tentýž deník, jehož redaktor se vysmívá zahraniční „žebříkologii“,
bere smrtelně vážně hodnocení soukromých ratingových agentur, které posílají
ekonomicky ke dnu celé státy.
Jiná
kritika hodnocení naší země v The
Economist přišla z pera Bohumila Doležala, jehož komentáře se shodou
okolností též objevují v Lidových
novinách.Ten napsal, že článek útočí zejména na ODS a ČSSD, což prý
naznačuje, odkud vítr fouká. Všechny jiné varianty než vláda politických stran
(vláda pomazaných intelektuálů, vláda „rozhořčených“, vláda ekonomických bossů
a bezpečnostních agentur, kterým prý jde o přímou demokracii), jsou daleko
horší.
Potíž
je v tom, že text v The Economist
není psán tak, že by chtěl nabízet místo vlády stran nějaké jiné řešení. Pouze
konstatuje dosti zřejmé skutečnosti.
Mohl
by dodat, že specifikem české partokracie je, že politické strany u nás jsou
slabé a neduživé, přesto mají enormní vliv a moc, což znamená, že
politicko-ekonomické dění v zemi kontrolují poměrně malé skupiny „mocných“,
tedy jakési oligarchie. Týdeník si správně povšimnul, že k tomuto vývoji
došlo už na začátku 90. let. Je totiž výsledkem programového nadřazení
ekonomiky politice a právu v té době, a zároveň důsledkem slabosti
občanské společnosti.
Když
Václav Havel ve svých projevech před partokracií varoval, byl opakovaně
vysmíván coby nevyléčitelný příznivec nepolitické politiky. Havel ovšem jen
zcela správně poukazoval na to, že v prostředí slabé občanské společnosti,
kterou politici navíc programově zadupávají do země coby nevítaného konkurenta,
začnou politické strany bez inspirace „zvenčí“
chřadnout, uzavírat se samy do sebe. To se přesně stalo.
Nadřazení
hospodářských reforem politice navíc znamenalo, že zprivatizován nebyl jen
státní majetek, ale i politické strany. Korupce se stala normou. Když už nebylo
co privatizovat, a vyschly tudíž zdroje plynoucí do kapes podnikavců navázaných
na politické strany během privatizace, přisály se ekonomické mafie na systém
státních zakázek.
Doležal
má pravdu, když varuje před potlačením úlohy politických stran na úkor různých
populistických hnutí a řešení. Jenže politické strany, a stranictví
obecně, u nás těžko posílíme, když
budeme jakoukoliv kritiku české partokracie vnímat jako útok na politické
strany.
Spíše
bychom se měli soustředit na to, jak politické strany posílit a vnitřně
ozdravit, například s pomocí opatření, která co nejefektivněji oddělí
politické strany od ekonomických tlaků, penězovodů a kmotrů. Pokud se to
nepodaří, budeme bohužel brzy mít co do činění nikoliv se „zahnívající
partokracií“ ale zcela „prohnilou demokracií“, která může být v očích
mnoha občanů „na odpis“.
Deník Referendum, 8.11.2011