Ačkoliv jsme
během posledních roků byli vystaveni bezpočtu ústavně-právních a
politologických úvah na téma, proč máme nebo naopak nemáme mít v České
republice přímou volbu prezidenta, odpověď je veskrze politická: úsilí zavést
přímou volbu především souvisí s obavou, že české politické strany nemají
na to, aby se i příští nepřímá volba nezvrhla do trapné frašky nebo paralýzy,
která degraduje demokratickou politiku.
Všechny
ostatní důvody, které jsme během let slyšeli, jsou svým způsobem zástupné. Lze
totiž stejně dobře argumentovat ve prospěch přímé volby i proti ní.
Tuto
názorovou „plichtu“ potvrzuje i komparativní pohled: v Evropě se hlavy
států volí přímo i nepřímo, v monarchiích se nevolí vůbec, a výsledky jsou
všude zhruba stejné. Rozhodně není například pravda, že přímá volba posouvá
politický systém směrem k prezidentské republice. Nepřímo volený český
prezident má větší pravomoci a vliv než řada prezidentů volených přímo, což zjevně
souvisí nikoliv se způsobem volby, ale s ústavním nastavením
prezidentských pravomocí a dalšími faktory.
Hodně kupříkladu
záleží na osobnosti prezidenta a na schopnosti parlamentních stran prezidenta takříkajíc
politicky i ústavně kočírovat, tedy na politické kultuře. Kombinace silných osobností v úřadu
prezidenta a malé sebedůvěry parlamentu i vlády ve vztahu k prezidentovi
byla hlavní příčinou toho, že „ustavně neodpovědní“, parlamentem volení čeští
prezidenti byli zatím mnohem viditelnější a „silnější“, než řada evropských
prezidentů volených přímo.
Skutečnost, že Poslanecká sněmovna nakonec schválila
volbu přímou, souvisí především s výše zmíněným, oficiálně nevysloveným
důvodem: čeští straničtí politici prostě nemají na to, aby uspořádali důstojnou
volbu v parlamentu, která nebude opředena spekulacemi o korupci,
nechutných zákulisních obchodech a hrubém nátlaku.
Senát by měl
vzít při schvalování přímé volby tento argument v potaz už proto, že při
minulé volbě senátoři selhávali lidsky a politicky úplně stejně jako poslanci.
Jinými slovy: pokud Senát nakonec odmítne přímou volbu s pomocí rádoby
sofistikovaných ústavně-právních argumentů, poukazů na náklady přímé volby, či
předjímání toho, kdo všechno by mohl být „nedejbože“ s pomocí přímé volby
zvolen, naštve tím spoustu lidí, dokonce nejspíš i mnoho těch, kteří pro přímou
volbu nehorují.
Bude totiž dlužit
odpověď na otázku, proč bychom měli věřit, že senátoři a poslanci se dokážou
příští rok zhostit volby prezidenta lépe, než tomu bylo v předešlých dvou
volbách. Bohužel stav české politické kultury je takový, že něčemu takovému
nikdo věřit nemůže. Ba je tak bídný, že je naopak dobrý důvod věřit tomu, že si
lidé docela rozumně a civilizovaně vyberou důstojnější hlavu státu, než jakou
vybral parlament v posledních dvou volbách.
Právo, 5.1.2012