Proč chybí odpovědi na krizi

Zatímco většina myslitelů,
komentátorů i politiků pojednává současnou krizi nadále jen jako jakousi
dočasnou, navíc převážně jen ekonomickou poruchu uvnitř kapitalistického
systému, ve skutečnosti nemáme co do činění s jednou z „cyklických“ krizí,
ale s odumíráním paradigmatu, který v osvícenství zplodil modernitu.

Paradigma, které se zdá být na
odchodu, bylo mimo jiné založeno na víře v nezastavitelný
pokrok a ekonomický růst. Jeho součástí byla dlouho i víra, že pokročilejší a
bohatší zítřek by měl být nakonec vždy schopen nějak zaplatit naše dnešní
dluhy.

Ne že by dluhy byly vynálezem
modernity, ale na rozdíl od éry předešlé, z níž se například
v němčině uchoval tentýž výraz pro vinu a dluh, tedy Schuld, se žití a
investování na dluh stalo v modernitě nejen morálně přijatelným, ale dokonce
žádoucím. Dluhy všeho druhu se staly palivem systému. 

Nejde přitom zdaleka
jen o splatitelné i nesplatitelné dluhy, s nimiž čile obchodují finanční
trhy. „Hypotékou“ je i drancování přírodních zdrojů či ničení životního
prostředí kvůli okamžitému zisku. I tady funguje víra v „neviditelnou ruku“
prozřetelnosti, která nějakým způsobem v pravý čas zařídí, například  v podobě vědeckých objevů, že budoucnost za
nás splatí dnešní prohřešky.

 Jenže ohromující
akcelerace globalizace po roce 1989 zdánlivě lineární progres k lepší
budoucnosti notně zauzlila. Vytvořila globálně propojený ekonomický systém, ale
nikoliv globálně propojenou politiku.

 Zejména těžkopádná
demokratická politika je v těžké defenzivě a stále více hraje podle
pravidel, která vytváří „neviditelná ruka“ globálních trhů. Ty sice jednají
zdánlivě racionálně, když v současnosti například nutí jednotlivé státy a
dokonce celé nadnárodní celky s pomocí ratingových agentur k drastickým
úsporám, jenže způsob, jakým se to děje, je v podstatě podřezáváním větve,
na níž, obrazně řečeno, sedí celý náš systém. 


Slabá a pomalá politika národních států i jejich nadnárodních integračních
entit, nemůže totiž dravému náporu globálních finančních trhů dostatečně rychle
vyhovět, navíc národní politika nemá nad pohybem financí, včetně pohybu
„dobrých“ i „špatných“ dluhů v globální finanční stratosféře, často žádnou
kontrolu. A protože globální trhy neřídí žádný centrální mozek, nejsou jejich
akce zárukou dlouhodobější racionality. Zdají se tak být na pokraji vyvolání
řetězové reakce krachů, v níž se může zhroutit celý systém.  

 Nikdo
téměř neví, co s tím, protože je pro nás téměř nemožné myslet mimo výše
zmíněné odumírající paradigma. Mluví se tudíž nadále jen slovníkem „provozu“
trhů,  nikoliv společenských vizí.
Slyšíme o „úsporných opatřeních“ nebo naopak o potřebě stimulace růstu i za
cenu dalšího zvyšování dluhů, o účetnických výhodách či nevýhodách sociálního
státu, o „rozpočtových uniích“,  či o
výhodách vlastních či společných měn.

 Ekonomizace
myšlení v civilizaci, jejíž každý kout je obsazen logikou založenou na
zisku a růstu za každou cenu, je nevyhnutelná, bohužel takové myšlení ale není
schopno vidět a řešit příčiny krize: nesmyslné náboženství růstu „za každou
cenu“; neschopnost racionálně distribuovat existující nemalé bohatství tak, aby
se celosvětově mírnily obrovské nerovnosti jak mezi státy, tak mezi stále
bohatší vrstvou nejmajetnějších a těmi ostatními; prohlubující se střet mezi
globalizovaným kapitalismem a státy, které fungují nadále jen „místně“.

 To vše
má z hlediska naší civilizace značný sebevražedný potenciál. Bohužel
součástí ohroženého paradigmatu je po utopických experimentech ve 20. století
také politická neschopnost myslet dále, než k příštím volbám, summitu či
nějakému technologicko-mocenskému opatření. I proto se zdá být současný systém
u konce s dechem, aniž by kdo věděl, co přijde po něm. 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..