Václav Klaus vstupuje do posledního roku svého prezidentství. Je jisté, že bude pokračovat více méně v aktivitách, které definovaly jeho prezidentství v posledních letech, jen možná s větší intenzitou, jak se sluší na finiš v cílové rovince.
Budeme tedy svědky dalších kontroverzních výroků, útoků na Evropskou unii i dalších snah zviditelnit se na mezinárodní scéně, pochybných milostí a také soubojů se soudcovským stavem i vládou, naskytne-li se k tomu příležitost. A protože v poslední fázi prezidentství jde také o historický odkaz, jehož podoba bude dost záviset na tom, kdo Klause na Hradě vystřídá, dá se předpokládat, že se Klaus bude pokoušet ovlivnit, koho by si měli lidé vybrat jako jeho nástupce.
Jelikož Klaus se po více než dvaadvaceti letech ve vrcholné politice už nezmění, mnohem důležitější než lamentovat nad jeho výstřelky, bude pro jeho kritiky z řad politiků, aby se poslední rok s Klausem pokusili využít k jasnějšímu nastavení mantinelů prezidentství u nás. Už proto, že příští prezident bude volen přímo, a bude mít tedy poněkud silnější mandát.
V tomto kontextu je velmi důležité, že se na prahu posledního roku Klausova prezidentství odhodlala sociální demokracie, která má většinu v Senátu, přímo i nepřímo prezidentské pravomoci lépe definovat. Jedním z kroků v tomto směru je další pokus, v podobě navrhovaného ústavního dodatku, podmínit udílení milostí prezidentem podpisem premiéra nebo ministra spravedlnosti.
Ještě důležitější je, že v podobě výzvy Senátu Klausovi, aby ratifikoval Evropskou sociální chartu, což už několik let odmítá udělat navzdory parlamentnímu souhlasu s touto mezinárodní smlouvou, si ČSSD připravila půdu pro kompetenční spor s prezidentem. Odmítne-li, poputuje nejspíš tentokrát jeho svérázný výklad ústavy ze Senátu k Ústavnímu soudu. Pokud ten rozhodne, že Klaus ratifikovat musí, nikoliv jen může, a prezident Chartu ratifikovat odmítne, může Senát podat na Klause ústavní žalobu s cílem ho odvolat z funkce.
Účelem přitom není v posledních měsících prezidentství ještě Klausovi „zavařit“, ale nastavit jasná pravidla hry i pro každého příštího prezidenta.
V tomto kontextu lze jen litovat, že parlamentní i vládní politiky nenapadlo podobným způsobem řešit Klausovo odmítnutí podřídit se rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci soudního čekatele Langera nebo jeho loňské odmítnutí odvolat ministra Josefa Dobeše poté, co mu toto odvolání oficiálně navrhnul premiér.
Prezident nestojí nad zákonem, a vůbec už ne nad ústavou, a bylo by proto, už z hlediska jakési hygieny právního státu, důležité, aby Ústavní soud dostal příležitost nejen osvětlit Klausovi a jeho příznivcům, v čem si vykládají postavení prezidenta v ústavním systému dosti svévolně, ale také, a to zejména, nastavit pravidla pro všechny budoucí prezidenty.
Právo, 7.3.2012