Mýty okolo přímé volby prezidenta

Schválení ústavního
dodatku, jímž se zavádí přímá volba prezidenta, bylo doprovázeno celou řadou
varovných předpovědí o tom, co vše může tato novota v českém ústavním
systému způsobit. Debata, která schválení dodatku předcházela, přitom ne vždy
důsledně oddělovala otázky čistě teoretické od politických úvah, a poněkud
zanedbávala srovnávací pohled.

 V čistě
teoretické rovině převažoval mezi ústavními experty názor, že přímá volba
prezidenta nedává v české parlamentní demokracii velký smysl, protože
hlavou exekutivy je a nadále zůstává premiér. Proč tedy posilovat, byť i
nepřímo, sílu prezidentského mandátu tím, že bude přímo odvozen od vůle lidu?

 Pádné byly i
argumenty, že je poněkud protismyslné posílit přímou volbou legitimitu
prezidentského mandátu a přitom oslabit prezidentské pravomoci, jak se to
nakonec stalo v českém případě. Stejně pádné byly argumenty, že přímo
volený prezident by neměl zůstávat ústavně „neodpovědný“, a že by bylo záhodno
vytvořit méně složitý způsob odvolání prezidenta, než jaký byl nakonec přijat
v podobě třípětinových většin obou komor parlamentu, jichž je zapotřebí
k ústavní žalobě na prezidenta.

 Zároveň se ale i
v teoretické rovině objevila celá řada argumentů, které je snadné
zpochybnit. Tak především není pravdivé časté tvrzení, že přímá volba
prezidenta automaticky vyžaduje větší prezidentské pravomoci, nebo že se
dokonce rovná opuštění parlamentní demokracie ve prospěch poloprezidentského
systému.

 Srovnávací analýza
totiž ukáže, že v Evropské unii se prezidenti doposud volili přímo ve
dvanácti zemích a nepřímo v pouhých sedmi (dalších sedm jsou monarchie,
kde se prezident nevolí vůbec), přičemž s výjimkou Francie, která je
z ústavy poloprezidentským systémem, nepřestala žádná z dvanácti
zemí, které mají přímou volbu prezidenta, fungovat jako parlamentní demokracie.

 Je tedy zřejmé, že
spíše než způsob volby prezidenta je pro povahu ústavního systému důležité
nastavení pravomocí prezidenta v ústavě, jakož i jasná definice vztahu
mezi prezidentem a premiérem, potažmo vládou. Důležité jsou také zvyklosti,
osobnost prezidenta, i politická kultura.

 Nepodstatná není ani
povaha většinového systému, který se při volbě prezidenta používá. I u nás to
bude systém dvoukolový, který na rozdíl od systému jednokolového, v němž
vítězí kandidát s největším počtem hlasů v jediném kole, eliminuje
extrémy.

 Jinými slovy, podobně
jako je tomu ve volbách do Senátu, nezíská-li nějaký kandidát nadpoloviční
většinu hned v prvním kole, musí se voliči v druhém kole rozhodnout
mezi dvěma nejúspěšnějšími kandidáty z kola prvního. To znamená, že se
obvykle prosadí kandidát, který dostane nejen hlasy svých příznivců
z prvního kola, ale také je přijatelný jako „menší zlo“ pro voliče, kteří
pro něj v prvním kole nehlasovali.

 I proto nenajdeme
v zemích EU, kde se prezident doposud volil přímo, příklad země, kde
by zvítězil vyslovený populista nebo dokonce extremista, což bylo jedno
z varování, která bylo možné zaslechnout v české debatě.

 Až na výjimky, například
v podobě současného Rumunska nebo Polska v době prezidenta Lecha
Kaczynského, bychom také těžko hledali příklady zemí, v nichž prezident
využívá, nebo dokonce zneužívá, svého mandátu „od lidu“ k vyvoláván
konfliktů s vládou. Paradoxně byl nejviditelnějším příkladem takového
chování v zemích EU český prezident Václav Klaus, který byl přitom zvolen
parlamentem.

 K mýtům, jak
vyplývá ze srovnávací analýzy, patří i tvrzení, že si prezidentský úřad
jednoduše v přímé volbě někdo koupí, protože si bohatý kandidát bude
schopen zaplatit nákladnou volební kampaň. Do kategorie těchto mýtů patří i
oblíbené tvrzení, že prezidentem lidé zvolí nějakého představitele popkultury.

 V žádné ze zemí
EU, kde se prezident volí přímo, se nikdy nic podobného nestalo. Voliči nakonec
vždy dali přednost kandidátovi s politickými zkušenostmi. V naprosté
většině případů navíc zvítězil kandidát podporovaný přinejmenším jednou
z hlavních politických stran.

 Největším problémem
tak ani v českém kontextu není samotná přímá volba, ale spíše skutečnost,
že když už se měnila ústava, nepodařilo se vyjasnit vztahy mezi prezidentem a
vládou v některých oblastech, jako je například zahraniční politika a
sjednávání i ratifikace mezinárodních smluv. Prospěšné by bylo i ústavní
vyjasnění prezidentových kroků při odvolávání ministrů  a jmenování nové vlády.

 Mnohé ale bude
záležet na osobě prvního přímo zvoleného prezidenta, který svým jednáním
vytvoří určitý precedens. Není přitom důvod se domnívat, že by to byl prezident
více aktivistický, než je ten současný, který byl zvolen nepřímo.  

Parlamentní magazín, březen 2012

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..