Sebevražda české pravice

Formální pravidla parlamentní demokracie jsou
taková, že pokud má vládní koalice v dolní komoře parlamentu většinu,
nelze ji sesadit, drží-li vládní strany pospolu. To ovšem neznamená, že každá
takováto vláda, ač legitimní ve světle ústavních principů, je také legitimní
v očích veřejnosti.

 Pokud se nůžky mezi těmito dvěma úrovněmi
legitimity příliš nerozpojí, může i dočasně nepopulární vláda doufat, že když
využije své většiny a vydrží pohromadě, bude nakonec schopná přesvědčit voliče
o svém smyslu. Jsou ale situace, kdy už je takové úsilí bez šance na
úspěch, a tudíž kontraproduktivní.

 Politická kultura v zavedených
demokraciích v takových situacích velí, aby se vláda sama poroučela,
upustila tak přetlak „pod kotlem“, a nabídla voličům možnost znovu rozdat
karty.

 V demokraciích méně vyvinutých se vládní
politici ovšem často drží u moci, ať to stojí, co to stojí. Výsledkem jsou pak
voličské „revoluce“, které zcela přerýsují politické spektrum. I proto jsme
byli svědky totálního zdecimování levice v Polsku a Maďarsku, nebo
totálního zdecimování pravice na Slovensku.

 Česká republika momentálně stojí na podobné
křižovatce. Pravicová vláda Petra Nečase, ač se opírala o solidní většinu,
ztratila nejprve velmi rychle popularitu, což se ještě dalo přičíst škrtům a
nepopulárním reformám. Když ale veřejnost začala zjišťovat, že utahování opasků
je dosti chaotické a netýká se nejbohatších, a že údajně protikorupční vláda se
jaksi nemá k přijetí skutečně účinných opatření proti masovému rozkrádání
veřejných financí, začala vláda ztrácet v očích veřejnosti také
legitimitu.

 Její zbytky pak zcela vymazaly skandály, které
otřásaly jak vládní koalicí, tak jednotlivými stranami. Nejenže hned několik
ministrů vlády čelí podezřením z korupce nebo „frivolního“ zacházení
s veřejnými financemi, a nejenže několik ministrů muselo ze stejných
důvodů už odejít, ale hned dvě vládní strany, ODS a Věci veřejné, čelí vážným
vnitřním krizím, které souvisí s vlivem zákulisních ekonomických zájmů na
politiku.

 ODS měla jakousi šanci se od zcela
zprofanovaných VV distancovat v podobě jejich vyhazovu z vlády, což
by ji v očích části veřejnosti pomohlo vytvořit přinejmenším zdání, že
její skandály a napojení na kmotry jsou jiného řádu:že jde v jejím případě
na rozdíl od klinicky mrtvých VV jen o nemoci, které je ochotna léčit. Po
posledním vývoji, v němž stojí faktický šéf VV Vít Bárta před soudem, a
ODS se potýká s devastujícími dopady odposlechů dua Bém-Janoušek, ovšem
začíná podstatná část veřejnosti věřit, že ODS je stejně nevyléčitelná jako
voliči již odepsané VV.

 ODS by se snad mohla alespoň částečně vymanit
ze smrtícího objetí kmotrů, kdyby opustila v očích veřejnosti už zcela
nelegitimní vládní projekt, a pokusila se udělat si vnitrostranický úklid.
Další setrvávání ve zcela „profláknuté“ vládě totiž mnoho lidí utvrzuje
v přesvědčení, že se vládní strany drží moci jen kvůli tomu, aby si ještě
mohli jejich politici i kmotři v pozadí „nahrabat“.

 To je ovšem pro českou pravici zcela sebevražedná
taktika. Reálně ji hrozí podobné vymazání z politické mapy, jakého jsme
byli svědky v případě stran bez pudu sebezáchovy v Polsku, Maďarsku
nebo na Slovensku.

 Každá slušná demokracie přitom potřebuje, jak
argumentuje Václav Bělohradský, pravidelné střídání „lib“ a „lab“, tedy
v podstatě sociálně demokratické levice a liberálně-konzervativní pravice.
U nás ovšem nyní přímo visí ve vzduchu nejen možnost drtivého vítězství levice,
přičemž vláda bez účinné opozice není v nevyspělých demokraciích žádné požehnání,
ale také možnost, že do prostoru opuštěného sebevražednou
liberálně-konzervativní pravicí vstoupí nějaká forma fašismu. To by bylo
zničující pro celou českou demokracii.

 Právo, 29.3.2012

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..