Nekoaliční nevláda

Tým premiéra Petra Nečase, který dostal důvěru Poslanecké
sněmovny poté, co se rozštěpily Věci veřejné, není v pravém slova smyslu
ani koalicí ani vládou. To je novum dokonce i v české politice, v níž se
experimentuje tu s opozičními smlouvami, tu s křehkými většinami
založenými na přeběhlících, tu s vládami expertů.

 O koalici nelze mluvit proto, že poslaneckou většinu, která
Nečasův kabinet podpořila, nesvazuje skutečná koaliční spolupráce jasně
definovaných politických subjektů. Máme co do činění se dvěma stranami, ODS a
TOP 09, a množinou zběhů z VV i několika potrestanými či trucujícími
poslanci za ODS.  

 Nečas sice nejprve mluvil o tom, že Karolína Peake, která VV
rozštěpila, musí vytvořit poslanecký klub o nejméně 10 poslancích, neboť on
nebude spolupracovat s „volnými radikály“. Poté požadoval alespoň jakýsi
„subjekt“, neboť pro změnu nechtěl spolupracovat s „volnými elektrony“.

 Výsledkem je vládní většina sestávající z poslaneckých
klubů dvou stran a, ano, „volných elektronů“. Nečasovi po tomto politickém
výkonu už nikdo nemůže věřit ani nos mezi očima.

 Jeho vládní tým je sice vládou v ústavním slova smyslu,
protože ústava požaduje pro schválení vlády jen většinu poslanců, ale není
vládou v programovém smyslu. Ačkoliv se vládní většina, která v době
hlasování o důvěře činila 105 poslanců, údajně opírá o reformní záměry i
program vzniklý po volbách v roce 2010 na bázi koaliční dohody ODS, TOP 09
a VV, někteří z poslanců, kteří vládu podpořili, mají k vládním
prioritám výhrady.

 Pokračující existence Nečasova vládního týmu se tedy opírá o
poslaneckou většinu, která není totožná s množinou poslanců, kteří hodlají
podporovat vládní program, přičemž se už ani nelze vyznat v tom, kdo a které
vládní návrhy podporuje.

 Zato je poměrně snadné usoudit, proč má vláda navzdory
tomuto programovému guláši pořád ještě většinu:  řada poslanců se bojí předčasných voleb a pro
další, řečeno cynicky, to může být „ekonomicky výhodné“ s přičiněním
zákulisních skupin, které tuto vládu potřebují k dotažení svých záměrů.

 To není stabilní politické aranžmá a brzy se dají očekávat
další zásadní otřesy. Stačí kupříkladu, aby Sněmovnou neprošel jeden ze
zásadních vládních zákonů, například ten o církevních restitucích, aby se
nemožnost fungování takovéto sestavy plně vyjevila. Podaří-li se zákony, o
které Nečasovi a spol. především jde, přeci jen prosadit, bude následovat otřes
v podobě podzimních voleb do krajských zastupitelstev a Senátu.

 Je samozřejmě možné, že pud politické sebezáchovy bude nakonec
tak silný, že poslanecká většina, která vládu podporuje, vydrží až do řádných
voleb. Dva další roky u moci mohou být dostatečně silným důvodem, zvlášť když
všichni vědí, že by dopadli stejně katastrofálně v předčasných volbách,
jako dopadnou v těch řádných.

 Budiž. Vůči více než 80 procentům voličů, kteří tuto, dnes
už „nekoaliční nevládu“ nemohou vystát, by ale bylo fér, kdyby příslušníci její
poslanecké většiny a členové Nečasova týmu veřejnost ušetřili řečí o
„odpovědnosti“ a reformách. V tuto chvíli jde už jen o pozice a
prebendy.  

Rozšířená verze článku z deníku Právo, 30.4.2012

 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..