Parlamentní demokracie nebo změna systému?

Můj text nazvaný Protesty a
parlamentní demokracie (Právo, 28.4.2012)
vyvolal řadu silných reakcí. 
Argumentoval jsem, že odbory mají v demokratické společnosti své
nezastupitelné místo při obraně zájmů pracujících, ale neměly by organizovat
masové protesty, jejichž primárním
cílem je svržení vlády.

Pokud by takové změny
dosáhly, je otázka, jak bude dále fungovat parlamentní demokracie. Budeme kromě
voleb a dalších ústavních mechanismů mít mimopolitického, leč politicky se
chovajícího arbitra, který může s pomocí masivního tlaku poslat ke dnu
vládu pokaždé, kdy se mu nebude líbit vládní politika? Nejde v takovém
případě už o částečnou změnu režimu?

Z podstaty věci navíc
vyplývá, že by se výsledky voleb takto přepisovaly v podstatě jen tehdy,
když vládne „asociální“ pravice. To by nepochybně eventuálně vedlo ke stejné
radikalizaci „pravice“, jakou nyní vidíme u „levice“.

Kritici namítají, že
současná vláda jednostranně provádí nezvratné změny, které nepříznivě ovlivní
chod země na generace dopředu. Navíc svými škrty a reformami ožebračuje celé
sociální skupiny. Proto je legitimní ji „svrhnout“. Jelikož občanské iniciativy
na to samy nestačí, je v pořádku, když pomohou odbory.

Radikálnější kritici tvrdí,
že nevyléčitelně zkorumpovaný je celý systém stranické demokracie.
Například  Petr Kužvart napsal, že  odborové protesty by měly být jen prvním
krokem k radikálnější změně celého systému.

Ano, národní liberální
demokracie dominovaná globálním trhem je pod velkým tlakem. Až na to, že
v různých zemích funguje kombinace trhu a liberální demokracie různě.
Málokdo bude popírat kontrast mezi například zkorumpovaným jihoevropským či
jihoamerickým kapitalismem a tím s „lidskou tváří“, který najdeme například ve
Skandinávii, Kanadě nebo na Novém Zélandě.

Příznivci zásadní změny
celého systému, kteří tvrdí, že tyto země jsou jen výjimkami, prozatím
selhávají ve dvou směrech: nenabízejí žádnou ucelenou vizi takové změny a
nevysvětlují, proč výše zmíněné „výjimky“ existují.

Jisté je, že
v takových zemích není stát jen všemi okopávaná atrapa, a na úrovni
politiky i občanské společnosti v nich panuje „drobná práce demokratická“.
I proto bychom v nich nenašli ani parodii na vládu, jakou představuje ta
česká, ani „revoluční“ snahy odborů vládu vyměnit.

Moje kritika nesměřovala
proti odborům, a vůbec už ne proti jakési údajné „lůze“, jak o protestujících
pohrdlivě a nepřípustně mluví někteří veřejní činitelé a komentátoři. Tvrdím
jen, že než začneme přepisovat volby nebo dokonce tlačit na změnu celého
systému, měli bychom si vyjasnit některé zásadní otázky.

Ta nejdůležitější zní, zda
je současný demokratický systém opravdu nemožné kultivovat.  Jakub Patočka například navrhnul
v reakci na můj text diskusi o
radikálním prohloubení demokracie, vybavené mnoha pojistkami a prvky demokracie
přímé, která ji odliší od partokratické, kleptokratické a povážlivě
oligarchizované parodie na demokracii, provozované současným establishmentem.

Proč ne? Dodal bych ale, že
bychom se zároveň měli tázat, zda je chyba opravdu jen  v  „systému“ anebo také v „nás“.
Jinak totiž existuje reálné nebezpečí, že v našem kontextu se bude jevit
jako nesnesitelný a zkorumpovaný i jakýkoliv další, údajně „vylepšený“ systém.

Právo, 5.5.2012 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..