Kýč je svět zbavený hovna, píše Milan Kundera
v románu Nesnesitelná lehkost bytí. Politické systémy, které jsou
na kýči přímo založeny, jako byly ty totalitní, aspirují na kýčovitou
dokonalost tím, že vytěsňují vše „ošklivé“ mimo veřejnou sféru, k čemuž
používají různých prostředků, od zastrašování těch, kteří chtějí „idylu“
zpochybňovat, až po zatajování a lži. Všichni se musejí chovat tak, jako by
hovno neexistovalo.
Podle Kundery kýč vyvolává těsně po sobě dvě slzy
dojetí. „První slza říká: Jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza
říká: Jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po
trávníku! Teprve ta druhá slza dělá z kýče kýč.“
Filosof Petr Rezek Kunderovu definicí „druhé
slzy“ kriticky přeformuloval ve své knize Filozofie
a politika kýče. Podmínkou kýče podle něj nemusí být nutně sdílení dojetí s druhými.
„Druhou slzu“ je přesnější popsat jako „dojetí z dojetí“.
Kundera vidí kýč jako estetický ideál
v podstatě všech politických aktérů, a to i v demokraciích. Je to
redukce idejí do jednoduché estetiky a univerzálních emocí, které mohou všichni
sdílet.
V každé demokratické společnosti existuje
celý arzenál politického kýče, s nímž pracují politické strany i
jednotliví politici, zejména během volebních kampaní. Jedním z typických
výhonků kultury kýče je moderní populismus, jenž složitá témata programově redukuje
do jednoduchých, emocionálně nabitých hesel, která mají za cíl oslovit co
největší počet lidí.
S odkazem na esej
Hermanna Brocha O kýči připomněl Petr
Fischer v kritické analýze jednoho z předvolebních klipů ODS,
v němž se pokoušela před volbami v roce 2010 spojit možnou vládu
levice se strachem z totalitní minulosti, že soustředění na efekt strachu z druhého, „zastírá skutečně konfliktní
podstatu politična“. To sice roste z původní emoce, ale následně se musí
racionalizovat ve věcném politickém programu, jinak se bezbřeze rozlije,
množí a ničí. Ze špatné úvodní emoce, využívané navíc pro ni samu, nemůže
vyrůst žádný dobrý politický program, nýbrž jen čistý politický kýč.
***
Svět, v němž vládne kýč, je svým způsobem
infantilní, protože vytěsňování „hovna“, doprovázené redukcí rozumu ve prospěch
emoce a jednoduché estetiky i srozumitelnosti, je podstatnou součástí dětského
světa. S dospíváním se pohled na svět komplikuje, přijímáme diferenciaci i
konfliktnost světa, ale každý z nás občas zatouží, aby svět komplikovaný
nebyl, každý občas uroní „druhou slzu“.
I politický kýč je
úměrný dospělosti či nedospělosti toho kterého společenství. V tomto
kontextu nemůžeme uniknout otázce, zda politický kýč nemůže být rozšířenější
v některých demokratických společnostech více než v jiných, a zda
v některých národních společenstvích neexistují určité prominentní formy
politického kýče.
V eseji Morální kýč tvrdí kupříkladu Václav
Bělohradský, že nejvážnějším problémem dějin Čechů jako moderního politického
národa nebyla ideologičnost, ale monopol, který získal v našem veřejném
diskurzu morální kýč. Ten byl podle něj spojen s českou státností od jejího
počátku.
Kýč je podle něj obecně
odporem proti kruté a osudové síle modernosti, která diferencuje,
individualizuje, specializuje, rozbíjí organickou jednotu společnosti,
rozděluje ji do nezávislých vzpurných jedinců i znepřátelených tříd a skupin, a
problematizuje zděděnou víru a představu o minulosti. Kýč je tak bojem proti
kruté diferenciaci, kterou přináší neoblomná modernost. Rodí se z nostalgie
po nediferenciované jednotě.
Kýč jako nástroj této
nostalgie nám mimo jiné vždy nabízí sjednocující monopol ve veřejném prostoru. Tuto
definici dobře doplňují slova nejznámějšího českého teoretika kýče Tomáše
Kulky, že přitažlivost až sentimentální vlezlost kýče je založena na připomínce
dříve vytvořených společensky sdílených citů a dojetí.
***
Přijmeme-li Bělohradského
tezi, nabízí se otázka, jaké jsou příčiny českého politického kýče. Možnou
odpovědí je, že české politické společenství vyrostlo převážně
z dlouhodobé hluboké nedůvěry ke strukturám politické moci, což úzce
souvisí s českým provincialismem, jehož jednou důležitou příčinou bezpochyby je
skutečnost, že v posledních zhruba 400 letech byla země téměř 350 let
politickou provincií Vídně, Berlína a nakonec Moskvy.
Postoje k těm
strukturám moci, které většinově nebyly z různých důvodů vnímány jako „naše“,
byly vesměs odmítavé. K tomu se přidává tradiční české plebejství, které
kromě svých pozitivních stránek, jako jsou určité formy svobodomyslnosti, je
také motorem nostalgie po nediferenciované jednotě, přičemž o „těch nahoře“, tedy
o politických elitách, má až na světlé a krátce trvající okamžiky historie jen
to nejhorší mínění.
Nelze také pominout ani specifickou mentalitu a
mýty, které si vytváří „nesamozřejmý národ“, jak o Češích mluvil Kundera. Tedy
národ „který musí nejprve světu prokázat smysl své existence.“
Sám Kundera se ovšem dostal nebezpečně blízko
politickému kýči, když v roce 1968 v článku Český úděl nabídl tezi, že socialismus s lidskou tváří byl
jakousi kvalitativně novou formou humanismu, do kterého se promítlo to nejlepší
z českých dějin, a naše národní idea tak získala univerzální platnost.
Výše zmíněný Petr Rezek upozornil, že tímto druhem politického kýče byla
později zasažena i disidentská komunita.
Kunderova teze,
jakož i některé teze vytvořené později českými disidenty, patří k občasným
kýčovitým iluzím, které si o sobě vytvářejí jak „nesamozřejmé národy“, tak i
„nesamozřejmá společenství“, jakým byl disent. Politické přežívání ve stínu
jiných si někteří představitelé takových společenství kompenzují představami o výjimečnosti,
vyrostlými nikoliv z reálných politických výkonů, ale údajně z jakýchsi
jedinečných kvalit.
Odtud je už jen
kousek k politickému kýči coby formě politiky, protože představy o národní
výjimečnosti a specifických kvalitách se často přetavují do politických
programů. Kunderova teze je v jistém slova smyslu jen jedním
z předchůdců současných iluzí o našem specifickém přínosu Evropě a
schopnostech vidět údajně jasněji než jiní například nástrahy evropského
integračního procesu.
V demokratickém
kontextu se tyto teze jeví jen jako jedna z forem rezignace na politiku,
v tomto případě mezinárodní, coby namáhavou diskusi a hledání kompromisů i
spojenců v kontextu toho, co Bělohradský označil jako „krutou
diferenciaci“. Proti politice se staví iluze o národní výjimečnosti zakotvené v iluzích
o dřívější nediferenciované národní jednotě.
***
Matěj
Stropnický rozlišil v jednom svém eseji mezi dvěma veřejnostmi, které u
nás existují. Na jedné straně je politizovaná veřejnost, která je slabá a nedůvěřivá
k elitám. Na straně druhé je pak veřejnost apolitická, odcizená.
Ta
s „obcí“ komunikuje pouze jednosměrně: jako příjemce. I ji trápí
nenaplněná očekávání a nespokojenost, upozorňuje Stropnický. Nemá ale zkušenost
v heideggerovském smyslu: nemá o život starost, pouze ho obstarává.
Nezkušenost s praxí v mimosoukromé sféře snižuje této odcizené
veřejnosti zároveň druhotně odolnost proti zjednodušování komunikace. Příčiny
obecných problémů a možnosti jejich řešení zná jen z druhé ruky.
Stropnický
nabídl tuto analýzu v textu, v němž kritizoval politické aspirace
miliardáře Andreje Babiše. Právě oné odcizené veřejnosti totiž Babiš dle jeho
soudu nabízí politický kýč v podobě spojenectví proti korupci, za
nezadlužený i spravedlivý stát s výkonnou veřejnou správou představující
lepší budoucnost pro naše děti.
Bělohradský
tento politický kýč pojímá ještě obecněji, když píše, že v české politické
kultuře se místo politické opozice opakovaně
formuje opozice proti politice. Upozorňuje, že v politice jde o hledání
kompromisu mezi hodnotami, které vyznáváme, musíme je hájit, ale zároveň si jsme
vědomi jejich relativnosti. Pluralita hodnot je podle něj hodnotou sama o sobě.
Jenže česká politická kultura očekává pravdu
absolutní, je nostalgií po totálně jiném a čeká na někoho, kdo bude dělat
politiku úplně jinak. Tvrdí, že lidi je třeba jen vyměnit za nové, poctivé.
Jenže to je iluze.
Politolog Bohumil Doležal pak upozorňuje, že
sklony k politickému kýči trpí i česká média. Upravovat fakta nějaké významné politické kauzy do podoby politického
kýče je podle něj jednou ze základních, i když neblahých zvyklostí českých
médií.
Děje se tak podle něj
často bezděčně. Politický kýč je čtenářský atraktivní: jak osvobodivě působí
např. příběh osamělého, statečného a odhodlaného bojovníka proti politickým
neřestem na pozadí světa politiky, který čtenář považuje apriori za zcela
zkažený, jakkoliv ho zná ne z vlastního podílu na masarykovské „drobné
politické práci“, ale jako virtuální realitu, kterou mu servíruje kukátko
televizní obrazovky.
Politický kýč bývá podle
Doležala účelové sdělení, slouží zájmům politickým subjektů. A mívá samozřejmě
nějaký reálný základ, i když nafouknutý a překroucený.
***
Umberto
Eco argumentuje, že hlavním cílem kýče je nabídnout obecenstvu již předem
vyhotovený a komentovaný cit, který je připraven k okamžitému použití a
pomocí něho dosáhnout kýženého efektu v oblasti citů. K tomu
používají autoři určitých prvků, které jsou obdařeny tzv. citovou fámou.
Česká
politická kultura má celou škálu „předem vyhotovených a komentovaných citů“,
které mají původ v komplikované národní historii. Nejrozšířenější je již
zmíněný apel na jakýsi plebejský humanismus národa, který, bojujíc dlouhodobě o
své přežití, produkuje výjimečné ideje a činy.
K tomu
patří všeobecně sdílený názor, že největší historické kalamity jsme si
nezpůsobili sami (chytrý a nadaný národ si přirozeně žádné sám způsobit
nemůže), ale byli jsme pravidelně oběťmi jiných. Momentálně se jako hlavní
viník našich problémů vynořuje Evropská unie.
Potíž
s „plebejstvím“ je ovšem také v tom, že všichni „nahoře“, zejména
v politice, jsou hlupáci, a proto nestačí pravidelně střídat zavedené strany
ve volbách, ale lepší je vyměnit celou politickou elitu. Skutečnost, že
politická veřejnost je zároveň velmi slabá, protože lidé, „poučeni historií“,
se politice, zejména té stranické, vyhýbají, pak produkuje neřešitelný paradox:
národ „chytrých“ plebejců nechává nakonec všechno na těch údajně neschopných
nahoře, které by rád vyměnil, ale nemá k tomu sílu a prostředky.
Podobný
paradox platí i v případě teze o tom, že jsme byli vždy oběť jiných,
mocnějších. Idea jisté národní výlučnosti totiž ústí do politického kýče, jehož
zásluhou se na mezinárodní scéně sami izolujeme. Když se pak ostatní státy nad
touto politikou podivují nebo nás dokonce začnou trestat, jen si tím
potvrzujeme představu o našem národu coby oběti mocných.
Nedospělost
národní i politické kultury produkuje politické kýčařství i v dalších rovinách,
jako jsou například tendence k černobílému vidění světa, včetně
opakovaného okouzlení většiny společnosti nějakou velkou ideou či dokonce
utopií. Vystřízlivění je pak často doprovázeno naprostou negací bez programu a voláním
po úplné výměně politických elit.
Před
rokem jsem v reakci na politický vývoj napsal, že česká politika je
nakažena podivným virem: napadá cokoliv, co se jeví jako pevnější struktura a
přetváří infikované oblasti do beztvaré hmoty. Společnost pak není schopna
racionálního diskurzu a fungování v rámci institucí i mechanismů liberální
demokracie.
Existuje
řada příčin tohoto jevu, které lze spojit s vývojem po roce 1989, jako je
privatizace politiky nebo nadřazení procedurální stránky politiky jejímu
obsahu, což úzce souvisí s dědictvím normalizační éry. To vše ovšem
souvisí i se specifickými formami politického a morálního kýče, který u nás má
dlouhou historii a který, naneštěstí pro českou demokracii, nebude snadné
vykořenit.
Právo, příloha Salón, 17.5.2012