Mezi
reakcemi na nedávné řecké volby, v nichž propadly vládní strany, zaznívají
hlasy, že voliči zase jednou nevědí, co činí. Řekové jsou prostě
nenapravitelní. Nejprve léta dávali svoje hlasy populistickým stranám, které
Řecko zadlužily, teď se jim nechce odpovědně spořit.
Podle
komentáře v jednom českém deníku může prý v Řecku v předčasných
volbách dojít až k „popravě“ demokracie, protože vyhrají levicoví extrémisti.
Volby jsou nyní naplánovány na 17. června.
Což o to,
demokracii popravili v historii voliči už několikrát, přičemž poválečné
Československo je příkladem země, kde k takové politické katastrofě
skutečně přispěla zabedněnost velké části národa, přesněji řečeno voličů. Jenže
současná situace je poněkud složitější, než byla poválečná volba mezi demokracií
a totalitní hrozbou, kterou tehdy představoval Stalinův Sovětský svaz.
V černobílém
světě neoliberální logiky je ale slyšet pořád ten samý kolovrátek: za řeckou
krizi i za problémy některých dalších zemí Evropské unie si mohou voliči sami,
protože volí neodpovědné politiky, kteří jejich země zadlužují. Hlavním kořenem
všeho zla je přebujelý sociální stát. Žili jsme si nad poměry, teď je třeba
tvrdě šetřit.
Jak je
možné, že voliči leckde tuto průzračnou logiku nechápou? Na to je několik možných odpovědí.
Například si
možná spousta voličů myslí, že státní dluhy nezpůsobily v prvé řadě
sociální programy, ale také, a vlastně
především, zákulisní propojení velkých peněz a politiky, která byla
v posledních dekádách v mnoha zemích dokonale zprivatizována.
Přinejmenším stejně velké peníze, které mizely v neefektivních sociálních
programech, mizely v systémové korupci.
Zapomíná se
též, že dluhy nejsou zdaleka jen výsledkem „uplácení“ voličů, ale dlouho jejich
vytváření přiživoval nyní tak
„odpovědný“ finanční kapitál, protože byly výborným byznysem. I dnes se
s nimi čile obchoduje, a to nejen s těmi státními. Pokladny států
navíc vysávají také globální finanční spekulace nebo masivní sanování bank,
které kvůli spekulacím krachují. Kde je jejich odpovědnost?
Je těžké
žádat, aby si občané utahovali disciplinovaně opasky, když to, co se na
nich ušetří, nadále odtéká ze stáních pokladen neznámo kam, často daleko za
hranice postižených národních států.
Nelze se pak bohužel divit, že „nezodpovědní“ voliči dají hlasy
radikálům, kteří dluhy nechtějí splácet a slibují, že si v prvé řadě
vyřídí účty s bankéři.
Ano, voliči
skutečně mohou „popravit“ demokracii. Například tím, že nedají hlasy
„zavedeným“ stranám. Jenže to bohužel v řadě zemí začíná být voličům
jedno, protože „demokracii“ zavedených stran vidí jako nevyléčitelně
zkorumpovanou. Tu přitom nezkorumpovali primárně oni tím, že dávali hlasy
politikům slibujícím hory doly, ale zkorumpovaly ji především nejrůznější
ekonomické zájmy v zákulisí, které
potřebují, aby u moci byly právě ony „zavedené“ strany, s nimiž umí
dělat „byznys“.
Až dosud se
ve volebních kampaních dařilo s pomocí velkých peněz a velkých slibů
voliče nakonec tak říkajíc „zmáknout“, jenže to leckde přestává platit. Zdá se,
že buď budeme muset rychle najít nějaký funkčnější model soužití národní
demokracie a globálního trhu, nebo voliči skutečně současný model demokracie
„popraví“ bez toho, že by přemýšleli o alternativách.
Právo, 18.5.2012