Dopadení „velké ryby“ Davida Ratha, jak média popisují zatčení
středočeského hejtmana a poslance za sociální demokracii pro podezření
z korupce, jen těžko významně změní dosti skeptické vnímání demokratické
politiky valnou částí české veřejnosti. Jakkoliv se totiž může kauza Rath jevit
jako určitý průlom v dosud neefektivním boji s korupcí, zůstane v české
společnosti pachuť z dosti selektivního naplňování jedné ze základních
premis liberální demokracie, jímž je princip spravedlnosti.
Ten má několik základních rovin. Tou nejdůležitější se rozumí
rovnost všech před zákonem. Vynecháme-li specifická pojetí spravedlnosti, jako
jsou například tzv. retributivní
spravedlnost nebo tzv. distributivní spravedlnost, které v Rathově případu
nehrají až tak velkou roli, důležitý je zejména princip tzv. procesní spravedlnosti,
který doplňuje obecný princip rovnosti všech před zákonem tak, že se stejné
případy rozhodují stejně a nestejné odlišně.
Dosavadní průběh kauzy Rath zásadním způsobem tyto principy
relativizuje. Jen těžko bychom například uhájili tezi, že máme co do činění
s rovností před zákonem, protože každému občanovi, který není, řečeno
lidově, ona pověstná „velká ryba“, je jasné, že by se už samotné vyšetřování
v jeho případě odehrávalo poněkud jinak.
Je samozřejmě možné argumentovat, že medializované zatčení nebo tahanice
okolo imunity, jakož na druhou stranu i naprosté ignorování presumpce Rathovy nevinny
politiky i novináři, se dají do jisté míry v případě vysoce postaveného
politika pochopit. Jenže kauza Rath se vymyká výše zmíněným principům, i
kdybychom ji poměřovali pouze zacházením státních úřadů s jinými „velkými
rybami“.
Mnoho lidí si bude klást zejména otázku, proč se stejným způsobem
zatím nepostupovalo v případech ostatních politiků podezřelých z korupce
mnohem závažnější , než je kauza, do níž se údajně zapletl Rath, jakož i v případech nejrůznějších postav
z prostředí ekonomického zákulisí politiky.
Jak trefně poznamenává Jan Keller, rozkrade-li se v České
republice ročně zhruba 100 miliard korun z celkové částky 600 miliard,
které stát utratí na veřejné zakázky, podaří se v případě prokázání viny
Rathovi objasnit, kam se podělo přibližně 0.04% z rozkradených prostředků.
Jelikož v každoročním mizení i zbylých 99.96% mají do značné
míry prsty politici nebo státní úředníci, protože bez nich by zakázky nebylo
možné manipulovat, a jelikož na centrální úrovni už šest let vládne pravice,
polapení levicového politika je buď dílo naprosté náhody, jako o tom mluví policie,
nebo naopak naprostý a dokonale provedený záměr.
Což nás přivádí k dělící čáře nikoliv jen mezi „velkými
rybami“ obecně, ale k dělící čáře mezi vládním táborem a opozicí. Když už se
totiž konečně podařilo chytit „velkou rybu“, jak zvláštní, milý Watsone, že v čase
pravicové vlády obestřené korupčními skandály a obtěžkané kmotrovskými
strukturami v pozadí, pochází první dopadený právě z řad opozice, a
navíc je to krajský politik dopadený jen pár měsíců před krajskými volbami,
v nichž by jinak ČSSD zřejmě drtivě vyhrála!
Mnoha lidem taková shoda náhod dokonce může připadat jako nanejvýš
podezřelá za situace, kdy média už několik let otevřeně píší o docela
konkrétních obviněních z masivní korupce mezi vládními politiky,
z nichž někteří přitom nadále působí ve vládě, aniž by bylo cokoliv zdárně
vyšetřeno.
Bývalý ministr životního prostředí Pavel Drobil, podezřelý
přinejmenším z politické odpovědnosti za pokus odklonit 500 miliónů korun
z projektu pražské čistírny odpadních vod do pokladny občanských demokratů,
sice odešel z vlády, ale zůstává místopředsedou ODS. Zatímco ale Drobil,
s nímž je spojen stín korupční půl miliardy, organizuje kampaň ODS pro
podzimní volby, krajský politik ČSSD Rath je ve vazbě kvůli podezřením
z korupce řádově nižší.
Na svobodě zůstává i bývalý primátor Prahy Pavel Bém, ačkoliv i
jen doposud zveřejněné odposlechy rozhovorů mezí ním a „lobbistou“ Romanem
Janouškem poukazují na rozsáhlou manipulaci pražské politiky neprůhledným
ekonomickým zákulisím. Astronomické částky prošustrované pražským magistrátem
za vlády pražské ODS v čele s Bémem v projektech, jako je tunel
Blanka, Opencard, financování pražských Dopravních podniků, nebo pražský
dálniční obchvat, jsou svými rozměry
nesrovnatelné s případem Rath.
Nejsou také žádné indicie, že by se policie chystala
v mediálně vysoce viditelné a vděčné akci pozatýkat členy vládní ODS,
kteří tak či onak připravili daňové poplatníky o miliardy s pomocí projektu elektronických
zdravotních knížek, neboli IZIP.
Výše řečené neznamená, že Rath by neměl být po zásluze potrestán.
Jenže nahlíženo prizmatem spravedlnosti, je z hlediska férovosti
demokratické společnosti tristní, že první „velkou rybou“, která uvízla
v sítích justice, je právě politik opozice, ačkoliv ve vládním táboře se
už několik let nabízí plejáda potenciálně mnohem závažnějších případů.
Pokud by se pachuť z této možné účelovosti měla alespoň
poněkud trochu zmírnit, musely by policie a státní zastupitelství co nejdříve
předvést podobný výkon v případě významného korupčníka z řad vládního
tábora.
Nic na tom všem nemění ani skutečnost, že Rath byl prý přistižen
takříkajíc při činu. Byl totiž přistižen při činu, protože si policie dala
velmi záležet na tom, aby ho při činu přistihla.
Pokud by ve spolupráci se státním zastupitelstvím chtěla
přistihnout při činu některého z významných politiků vládní koalice,
jejichž jména se skloňují ve spojení s korupcí, jistě by to dokázala,
jenže zatím chyběla ona pověstná politická poptávka.
V české společnosti je po zkušenostech minulé éry bohužel
normou „odečítání ze rtů“ mocných. Při vší úctě k práci speciálního
policejního týmu a státní zástupkyně Bradáčové, které média už dokázala vyrobit
kýčovitý profil jakéhosi neohroženého Robina Hooda české justice, je otázkou,
zda by podobné „odečítání ze rtů“ v případě stop vedoucích k vládnímu
politikovi přece jen nezapříčinilo, co jsme už kdysi zažili v případu
Jiřího Čunka. Tedy, že by se například informace o vyšetřování chránily méně
razantně, nebo že by případ pro jistotu rovnou putoval na stůl stáních zástupců
ve vrchním státním „zametačství“ v Praze.
I konkrétní zacházení s Davidem Rathem po jeho dopadení vážně
zpochybňuje princip procesní spravedlnosti. Zatímco slavný kmotr Janoušek byl
po činu, který by leckdo mohl vnímat jako úmyslný pokus o zabití, propuštěn policií,
přičemž si mohl ponechat řidičský průkaz i pas, Rath skončil ve vazbě, přičemž
se vedly jalové „odborné“ a politické debaty o tom, zda by vůbec měl mít právo
vystoupit před mandátovým a imunitním výborem nebo před plénem Poslanecké
sněmovny.
Zatímco Rath by prý mohl ovlivňovat svědky, u Janouška takové
podezření evidentně nepanovalo. Přejetá žena nebyla ani měsíc po činu
vyslechnuta, zato se mohla doslechnout ještě v nemocnici, že se s ní
„lobbista“ hodlá štědře vyrovnat. Nikoho by docela jistě ani nenapadlo si
myslet, že takové vyrovnání může záviset na tom, jak bude, nebo spíše „nebude“
vypovídat.
Vrcholem pokrytectví je, když například předsedkyně Poslanecké
sněmovny ustaraně hovoří o tom, že si neumí představit, že by obviněný Rath
zůstal poslancem a spolurozhodoval tak o zákonech této země. A co v první
instanci již pravomocně odsouzení pan Škarka nebo Bárta, bývalí významní
členové vládní koalice, chce se zeptat? Ti nehlasují?
A pokud bychom vysoké standardy paní předsedkyně rozšířili od
kriminálních podezření k hranicím politické kultury, jak by se její
starost asi vztahovala na jména Bém, Vondra, Drobil?
A propos: slyšeli jste paní Němcovou někdy ustaraně hovořit o
záhadně bobtnajících kontech matky bývalého ministra průmyslu a obchodu Martina
Kocourka nebo o podobně bobtnajících kontech manželky člena širšího vedení ODS
Pavla Dlouhého, známého pod kmotrovskou přezdívkou „hlubocký kníže“?
Ozvala se paní předsedkyně někdy, když se provalilo, že bývalý
ministr dopravy za ODS Aleš Řebíček zbohatnul během svého působení ve vládě
nikoliv o obsah krabice od vína, ale o stamilióny? Nemohla by nám sdělit, jak
se s jejím citem pro spravedlnost a obavami o čistotu politického života srovnává
skutečnost, že vlivný člen severočeské ODS Patrik Oulický nemusí dokonce ani
zaplatit pokutu za to, že si načerno postavil vilu v chráněné krajinné
oblasti?
Je prostě zřejmé, že jakkoliv lze chycení „velké ryby“
Ratha obecně uvítat, zejména pokud se vyslovená podezření potvrdí a případ se
někde nezadrhne, je zároveň bohužel zřejmé, že se v české justici i
politice měří různými metry, každopádně nikoliv podle neustále omílaného
principu „padni, komu padni“. Kdyby se tak totiž měřilo, byli by někteří
prominentní členové vlády a zákonodárného sboru už dávno za mřížemi, a Rathovu
kauzu by tudíž se sobě vlastním nesnesitelným pokrytectvím vůbec nemohli
komentovat.
Deník Referendum, 22.5.2012