Zatčení „velké ryby“, bývalého středočeského hejtmana Davida
Ratha, pro podezření z korupce má mít podle mnohých jakýsi výchovný a
katarzní efekt. V zemi prolezlé korupcí, za kterou není téměř nikdo
trestán, je kauza Rath chápána jako možný bod obratu. A to i navzdory
skutečnosti, že v zemi, kde většina korupčních kauz i podezření
z nedávné minulosti měla co do činění především s politiky vládního tábora, dopaden byl, poněkud
překvapivě, vládním táborem nejvíce nenáviděný politik opoziční.
Sama tato skutečnost ponouká část veřejnosti ke konspiračním
teoriím, že jde o především o politický útok, které se ve své řeči před
Poslaneckou sněmovnou snažil přiživit i poslanec Rath. Ty, kdo už mají jasno
v tom, že kauza Rath je právě jen takovéto spiknutí „mocných“ proti
nepohodlnému opozičnímu politikovi, nemá smysl přesvědčovat, že nejde jen o
pokračování „špinavé“ politiky jinými prostředky.
Větší část veřejnosti ale černobílé konspirační teorie
odmítá, jakkoliv mnozí se možná v duchu podivují nad tím, že právě
k dopadení Ratha bylo vynaloženo úsilí nesrovnatelné se snahami usvědčit
z korupce někoho z vládního tábora. Ale budiž, řekne si většina lidí,
dopaden byl právě Rath, dejme průchod spravedlnosti.
Potíž je v tom, že chápání spravedlnosti má svoji
obsahovou i jevovou stránku. O té obsahové rozhodne soud. Ta jevová souvisí
s rozsáhlou symbolikou, s jejíž pomocí se zapisuje ta která kauza do
povědomí lidí.
A právě v tomto bodě máme problém. Výkonu spravedlnosti
se totiž nejlépe daří v podmínkách jisté přiměřené civilnosti,
neokázalosti. Lekce novým demokraciím by mohlo v tomto směru nabízet
například Norsko, které soudí masového vraha.
V kauze Rath ovšem vládne kýčovitá nepřiměřenost, která
má značný potenciál vnést pochybnosti i do mysli těch, kdo zatím chtějí věřit,
že jde o výkon spravedlnosti. Už od okamžiku poslancova zatčení jsme svědky policejní
bombastičnosti, okázalé manifestace státní moci i snah zneužít kauzy k
nesouvisejícím politickým účelům.
Jelikož státní aparát, který si vůči Rathovi takto počíná,
je v nejvyšším patře reprezentován současnou vládou, mnoho lidí, kteří si
přejí, ať je v kauze Rath učiněno zadost spravedlnosti, se budou ptát, zda
přeci jen nemáme co do činění s jakousi politickou objednávkou.
A to navzdory tomu, že nejlogičtějším vysvětlením pro
manifestaci síly v případě Rath je nejspíš jen snaha ukázat občanům, že oč
více byla policie dosud bezzubá v kauzách řádově mnohem závažnějších, o to
více bude „tvrdá“ v první větší kauze zdárně dovedené k dopadení
korupčníka „při činu“.
Není divu, že na sociálních sítích bylo možné zaznamenat ironické
komentáře, že k dovršení poněkud absurdního divadla při převozu Ratha a
jeho vystoupení ve Sněmovně už scházelo jen nasazení dělostřelectva a
pravidelné přelety gripenů.
To samé platí i o uvalení vazby. I proto byl Rath ve svém
projevu nejpřesvědčivější v pasážích, v nichž se vysmíval
policejním manévrům okolo své osoby a zpochybňoval potřebu držet ho ve vazbě.
Náhoda tomu chtěla, že při jeho projevu si mohl televizní divák zároveň číst
v dolní části obrazovky zprávu o posledním vývoji v absurdní kauze
„lobbisty“ Janouška, podezřelého z pokusu o úmyslné ublížení na zdraví, když
v opilosti přejel ženu. Ten si na rozdíl od Ratha užívá svobody.
Jinak ale i Rathův projev, plný konspiračních narážek a
nepodložených obvinění, přispěl k pocitu „nepřiměřenosti“. I Rath měl
šanci být „civilní“ a uměřený. Stačilo, kdyby se, jak po právu učinil, pozastavil nad okázalou manifestací síly
státní moci v jeho případě, a pak
suše požádal Sněmovnu o vydání, aby se mohl hájit před soudem.
Nejpřiměřeněji se tak v celém případu zatím nakonec zachovala
Sněmovna, jejíž členové odolali pokušení celou kauzu „rozežvanit“ a po zdvořilém
vyslechnutí Rathova nezdvořilého projevu udělali jediné možné: odevzdali ho
k trestnímu stíhání. Moci zákonodárné, a
konkrétně předsedkyni PS Miroslavě Němcové, lze snad vytknout jen
zbytečnou pasivitu tváří v tvář požadavkům výkonné moci na přítomnost
ozbrojenců ve Sněmovně, jakož i toleranci vůči téměř vojenským manévrům při
převozu zatím neusvědčeného kolegy do budovy parlamentu.
Právo, 7.6.2012