Ministr zahraničí
Karel Schwarzenberg naznačuje, že na obzoru je prý „velký koaliční spor“
ohledně hlubší evropské integrace. Soudí tak zřejmě v souvislosti
s nadcházejícím summitem Evropské unie, na němž podle různých zpráv mají
být předloženy návrhy na hlubší evropskou integraci tak, aby přinejmenším část
EU vykročila ve směru fiskální, bankovní a v budoucnu možná i politické unie.
Schwarzenberg je
přesvědčen, že Česká republika by měla být součástí „tvrdého jádra“ EU, které
se takovým směrem vydá, protože jinou cestu považuje pro naši zemi „za opravdu
nevýhodnou a nebezpečnou.“
O tom, zda by Česká republika měla být součástí takového integračního úsilí, se nejspíš
povede řada politických i odborných debat. Jisté ovšem je, že to je vskutku
rozhodnutí zcela zásadní, jež o řády přesahuje význam jiných témat, které
v současnosti hýbou českou politickou scénou. Jde v pravém slova
smyslu o naši budoucnost.
Premiér Petr Nečas,
jak známo, sází na euroskeptickou kartu. K poslední velké iniciativě EU,
tzv. fiskálnímu paktu, se odmítl připojit.
Před nastávajícím
summitem pro změnu při příležitosti setkání premiérů zemí Visegrádu tvrdil, že prý nemůžeme připustit, „abychom byli
někdy pozdě v noci tlačeni k tomu, abychom přijali nějaký politický
závazek“. Česká vláda si prý nemyslí, že jsme pod takovým časovým tlakem, aby
byla přijímána rozhodnutí již na příštím summitu.
Jenže řada evropských zemí v čele s Německem, jak
naznačují i nedávné výroky kancléřky Angely Merkelové o potřebě politické
a fiskální unie, si ve světle rostoucí
krize v eurozóně evidentně myslí pravý opak. Takže v Evropě se bude
v příštích měsících lámat chleba, a to možná tak, že se EU doslova rozlomí
na dvě části: země spěchající k jakési společné federaci, a „zbytek“.
Nemusí, ale může to být změna tak radikální, že už ani pojem
„dvourychlostní Evropa“ nebude vystihovat rozdíly mezi „tvrdým“ integračním
jádrem, a „váhajícími“ zeměmi, na které, jak upozornila Merkelová, už nelze
čekat.
Jestliže si Schwarzenberg opravdu myslí, že pro naši zemi by
bylo nevýhodné a nebezpečné se mezi „váhajícími“ ocitnout, „velký koaliční
spor“ by byl skutečně namístě. Jenže Schwarzenbergovi není bohužel už proč
věřit.
Všechny dosavadní „zásadní“ politické spory, kvůli kterým
v minulosti vyhrožoval odchodem z vlády, naposledy kvůli případnému
odmítnutí fiskálního paktu Nečasem, totiž nakonec vzdal.
Proč věřit, že „velký koaliční spor“ dopadne tentokrát jinak?
Přitom, ať už si myslíme o další integraci EU cokoliv, rozbřednutí sporu o toto
nejzásadnější téma do podoby jakési domácí koaliční bramboračky, je to
nejhorší, co se může stát.
Ačkoliv je pochopitelné, že téměř každý český občan má nějaký
silný názor na aféry Davida Ratha nebo Vlasty Parkanové, jsou to ve srovnání
s otázkou našeho geopolitického postavení, témata druhého řádu. Pro naší
budoucnost bude mnohem důležitější, jak se nakonec vytříbí názory na naši roli
v EU.
Tím, že Schwarzenberg, coby lídr údajně proevpropské vládní
strany, skutečnými spory, včetně možného odchodu z vlády, v tomto ohledu jen vyhrožuje, aby nakonec
vždy ustoupil, ho z hlediska historie činí za případné fiasko
spoluodpovědným.
Právo, 27.6.2012