Kdyby sociální demokracie neměla v roli hlavního
představitele svého největšího politického soupeře, občanských demokratů, Petra
Nečase, musela by si ho snad vymyslet. Lze
totiž argumentovat, že preference ČSSD v minulých dvou letech stabilně rostly nikoliv především zásluhou
jejích vlastních aktivit a představitelů, ale především kvůli způsobu, jímž
Nečas řídí vládu i vlastní stranu.
Pokud jde o vládu, Nečas je hlavní tváří umanutého
škrtání a málo promyšlených reforem, které sice prezentuje jako údajnou
modernizaci a snižování deficitů, ale jejichž nejviditelnějšími výsledky jsou zatím
domácí recese a rostoucí rozhořčení stále většího počtu lidí
z necitlivosti této politiky.
I „protikorupční“
tažení vlády, slibované v jejím programu, se rychle změnilo v pouhou
frašku. Je pojato tak, aby se veřejnosti občas mohla ukázat nějaká vládní iniciativa, ale zároveň tak, aby se
příliš nevyděsili vlivní korupčníci. Tato politika souvisí přitom úzce
s děním uvnitř ODS a způsobem, jakým Nečas stranu vede. Ukázal se prostě
být příliš slabý na to, aby se dokázal se stranickými „kmotry“ a lidmi
přisátými na státní zakázky vypořádat.
Ani do jeho vlády, z jejíhož původního složení
zůstalo už jen torzo, tak nakonec nepřišli politici ODS těšící se lepší
pověsti, než ti, kteří kvůli nejrůznějším obviněním z korupce museli
odejít. Skoro se zdá, že v ODS už prostě žádní takoví nejsou. I poslední
člen Nečasova původního ministerského týmu z řad ODS, který ještě
neodešel, Alexandr Vondra, má přitom sám okolo krku závaží skandálu
s firmou PromoPro.
Nejostudnější částí působení Nečase, který byl při svém
nástupu do čela ODS i vlády vnímán mnohými jako pan „čistý“, jsou ovšem jeho
postoje ve vztahu ke snahám o očištění justice. V té byly určité struktury
vybudovány tak, aby de facto „odklízely“ potenciálně velké aféry, v nichž
často figurují ekonomicky mocní lidé, mnozí z nich blízcí ODS. Nečasem
před několika dny odvolaný ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil nejspíš špatně
pochopil svoji roli, když začal brát snahy o očistu justice vážně.
Což nás přivádí zpět k ČSSD. Ta utrpěla znatelný
šrám, když povzbuzená justice dopadla tak říkajíc přímo při činu jejího
významného politika, středočeského hejtmana Davida Ratha. Nečasovi a jeho týmu
stačilo až do podzimních krajských voleb hrát hru, v jejímž rámci by
Pospíšilovým snahám rozvázat justici ruce vyjadřovali podporu i za cenu, že
ruka zákona dopadne i na některé vládní spojence.
Jenže Nečas je opravdový politický antitalent. I kdyby
skutečným důvodem pro odvolání Pospíšila byly ministrovy údajně špatné
manažérské schopnosti, jak Nečas tvrdí, nebo třeba konkurenční obavy
z politika, který kvůli úspěchům začínal být příliš populární, načasování
Pospíšilova odvolání je takové, že z Nečase už nikdo nesmyje podezření, že
mu šlo v prvé řadě o zastavení změn v justici, zejména na státních
zastupitelstvích, které by mohly ohrozit „kmotrovské“ struktury v zázemí
ODS.
Je docela jisté, že tím více méně smazal veškeré „pozitivní“
efekty, které mohla mít pro ODS aféra Davida Ratha. Dokonce nepřímo přiživil
spekulace, že Ráthův případ byl svého druhu „politický odstřel“, protože „nezávislost“
justice, jak se zdá, lze tolerovat pouze v případech, kdy se zabývá lidmi
spojenými s opozicí.
Je otázka, zda si ODS může tohoto „antipolitika“ ve svém
čele ještě dovolit. Netransparentní struktury v jejím pozadí chtějí být
chráněny před zákonem, ale pokud možno tak, aby ODS také mohla vyhrávat volby,
neboť jedině to zaručuje přístup ke stáním penězům. Tuto rovnici Nečas vyřešil na nedostatečnou.
Pravo, 30.6.2012