V textu „Tři mýty
levice“ (Právo, 26.6.2012)
argumentuje politolog Michal Klíma, že levice by měla sestoupit z
„ideologického a mesianisticky laděného oparu“ na tvrdou zem ekonomické
reality a přestat plodit údajná utopická řešení. Ta prý
spočívají v mýtu sociálního státu dovedeného „ad absurdum“, mýtu
„sjednocení Evropy“, a mýtu „multikulturalismu“.
Levice se prý má
oprostit se od ideologických receptů, zbavit se svého nutkání k „mesianismu“. Kde
konkrétně ho ale Klíma dnes vidí?
Celá řada
renomovaných intelektuálů naopak tvrdí, že hlavním problémem dnešní levice je,
že jakoukoliv vizi opustila. Tedy, že se před několika dekádami začala
přizpůsobovat neoliberálnímu výkladu světa, stala se příliš pragmatickou, a
přestala smysl společenské solidarity vysvětlovat a hájit jako morální projekt.
Idea sociálního státu
byla vskutku svým způsobem dovedena „ad absurdum“, protože se z ní stala
pouhá politická technologie, kterou není třeba objasňovat. Pak se skutečně může
stát, že spíše než o smysl společenské solidarity a její celkový rozsah se
vedou populistické souboje o třicetikorunové poplatky u doktora.
Moderní státy, a
nejenom ty ovládané levicí, se vskutku leckde potýkají s tzv. dluhovou
krizí. Jenže je velmi ošidné, jak to činí Klíma, spojovat ji v prvé řadě s ideou
prý „tučného“ sociálního státu. Problémem totiž není „sociální“ stát, ale postupná
destrukce státu jako takového ve střetu s globálně působícími trhy.
V mnohých
případech mohou vskutku za otřesné zadlužení některých států populistické
sociální programy, jinde jsou ale primárními viníky spekulace nadnárodních finančních
trhů a neodpovědnost soukromých bank. Jinými slovy, situace je mnohem
komplikovanější, než aby se dala svést jen na dluhové hospodaření států, které
podlehly jakémusi levicovému „mesianismu“.
V Evropě přitom dělící
čára mezi problémovými a poměrně úspěšnými zeměmi nemá vůbec co do činění
s ideou sociálního státu, ale s politikou. Nejhůře jsou na tom země
na jihu Evropy, které praktikují z různých důvodů vysoce polarizovaný,
nekonsensuální model politiky.
Nejlépe si naopak
počínají země středo-severní Evropy praktikující tzv. demokratický
korporativismus, jenž vtahuje do rozhodování okolo politického středu všechny
zásadní společenské aktéry. S dluhovou krizí si zdaleka nejlépe poradily
skandinávské země, které mají výkonný sociální stát.
Odpověď na otázku po
ekonomické úspěšnosti dnes nestojí tak, že se má Evropa vzdát svých
civilizačních výdobytků, k nimž patří i idea sociálního státu (která mimochodem
nevzešla primárně z levicového „mesianismu“ ale z křesťansko-demokratického
prostředí) a stát se jakousi druhou Čínou.
To je totiž cesta do
nedemokratických pekel. Globálnímu kapitalismu se dnes skutečně lépe
spolupracuje s „flexibilními“, na sociální situaci konkrétních lidí příliš
nehledícími diktaturami. Otázka přežití slušně fungujícího sociálního státu je
tak otázkou přežití liberální demokracie.
Problematická je i
Klímova kritika údajně příliš rychlého sjednocování Evropy. Především není jasné,
proč o něm mluví jako o „levicovém“ mýtu, protože se na tomto projektu stejným
dílem podílely a podílejí pravicové, zejména křesťansko-demokratické strany.
Ano, projekt společné
měny bez společné fiskální politiky byl omyl, ale odpověď na otázku, zda se
s tímto deficitem vyrovnat vytvořením, byť opožděným, fiskální a politické
unie, anebo se vracet před Maastricht, je velmi nejasná. Klíma argumentuje, že
je nutné odložit ideologické brýle evropského federálního snu, který prý je
třeba nechat příštím generacím, jenže neodpovídá na otázku, jak by Evropa
v tomto mezičase vlastně fungovala.
Jako řešení nabízí
nutnost korigovat rychlost a způsob realizace projektů, které označuje za
levicové mýty, přičemž k nim vedle sociálního státu a rychlejší evropské
integrace řadí i multikulturalismus, což též mimochodem není žádný primárně levicový
projekt. Nikdo se prý nechce vracet ke
starým konfliktům, ale jisté návraty nelze vyloučit.
Naráží tím na
kardinální otázku. Lze jít v čase zpět? Jestliže mají evropské elity
problém postupovat vpřed, dokud k tomu nejsou tlačeny vážnou krizí, jako
je tomu nyní v otázce možného vytvoření fiskální unie, odkud máme vzít
jistotu, že by dokázaly bez chaosu řídit návrat do minulosti nebo další
přešlapování?
Jistotu nemáme žádnou.
Navíc se zdá být jakési organizované opouštění či zpomalování projektů, které
jsou prý výsledkem levicového mesianismu, samo o sobě jen konzervativní utopií
o návratu k nikdy neexistujícím zlatým časům minulosti.
Pravo, 2.7.2012