Zvolí komunisti opět prezidenta?

Není tajemstvím, že komunističtí poslanci a senátoři výrazně
přispěli v minulých dvou prezidentských volbách ke zvolení Václava Klause
prezidentem. O tom, jak komunisté taktizovali při volbě v roce 2003, a jak
jich nakonec několik Klause podpořilo, mluví dnes někteří tehdejší komunističtí
volitelé otevřeně.

 V roce 2008 se KSČM pro změnu účastnila frašky
s nasazením Jany Bobošíkové, což byl především taktický manévr namířený
proti Klausovu soupeři Janu Švejnarovi.

 Jedním z argumentů pro zavedení přímé volby prezidenta,
i když nikoliv argumentů nejprominentnějších, bylo i tvrzení, že volba
prezidenta s pomocí plebiscitu bude eliminovat vliv komunistů. Jenže hlubší
pohled na pole současných prezidentských kandidátů, jakož i na chování KSČM
před volbou prezidenta, tento předpoklad spíše vyvracejí.

Komunisté na svém jarním sjezdu nenominovali vlastního
prezidentského kandidáta. Ačkoliv někteří analytici vykládali toto rozhodnutí
jako prosté uznání skutečnosti, že KSČM nemá ve svém středu osobnost, jež by
mohla v prezidentském klání uspět, lze argumentovat, že to bylo především
taktické rozhodnutí.

KSČM sice ještě stále svého vlastního kandidáta vygenerovat
může, ale je pravděpodobné, že tak učiní pouze v případě, že bude chtít
zamíchat hlasováním v prvním kole ve svůj prospěch. Jelikož ryze
komunistický kandidát by měl téměř nulové šance postoupit do kola druhého,
nasadila by ho KSČM zřejmě pouze v případě, že by chtěla oslabit někoho
jiného.

Jelikož je KSČM strana levicová, zřejmě by se odhodlala
k takovému kroku v případě, že by chtěla oslabit šance jednoho z
levicových kandidátů, například sociálního demokrata Jiřího Dienstbiera. Ten je
ale svým způsobem pro KSČM přijatelný. Není programovým antikomunistou a nebrání
se dokonce ani budoucí spolupráci ČSSD a KSČM na vládní úrovni.

 Ještě přijatelnější je ovšem pro KSČM další levicový
kandidát, bývalý premiér za ČSSD Miloš Zeman. Ten je v současnosti
obklopen lidmi, kteří měli v minulosti silné vazby na předlistopadovou komunistickou
stranu, jakož i lidmi, kteří údajně z pragmatických důvodů propagují
spolupráci s některými strategickými ruskými firmami.

Pro KSČM tedy v prvním kole dává větší smysl podpořit
jednoho z těchto dvou kandidátů, spíše než nasadit vlastního politika.
Jako alternativa se KSČM nabízí možnost zůstat v prvním kole neutrální, a
podpořit úspěšnějšího z levicových kandidátů až v druhém kole.

Ať tak či onak, jisté je, že komunistická podpora bude mít
značný význam. Voliči KSČM jsou tradičně velmi disciplinovaní, takže nejen
k volbám přijdou, ale také nejspíš podpoří kandidáta, kterého doporučí
jejich vedení. Vezmeme-li v úvahu, že KSČM má podle některých průzkumů
v současnosti podporu až dvaceti procent voličů, může podpora strany pro
jednoho z levicových kandidátů být oním zásadním rozdílem, který pošle
takového kandidáta do druhého kola.

 Tam pak bude podpora KSČM zásadní. Jelikož je pravděpodobné,
že do druhého kola se probojuje alespoň jeden levicový kandidát, pro kterého už
tak jako tak bude hlasovat mnoho voličů nespokojených se současnou vládní
politikou, má podpora KSČM zásadní význam. Právě ona přidaná procenta jasné
komunistické podpory mohou učinit z levicového kandidáta vítěze.

 V současnosti se zdá, že tímto kandidátem bude Miloš
Zeman. Ten si v průzkumech veřejného mínění počíná lépe než Dienstbier. Je
přitom přijatelný nejenom pro voliče svojí Strany práv občanů-Zemanovci, ale
také pro velkou část voličské základny ČSSD, v níž panuje nostalgie po
Zemanově vládě „silné ruky“ během opoziční smlouvy.

 Voliči KSČM by neměli se Zemanem zásadní problém. Jeho
postoje k některým mezinárodním krizím, jako byla ta v Jugoslávii,
byly identické s postoji KSČM. Jeho postoje k NATO, jež mnoha
komunistickým voličům vadí, jsou ambivalentní. Nikdy se také nevymezil jako
zastánce česko-německého smíření v otázce sudetských Němců. Jeho pro-ruské
postoje, údajně diktované ekonomickým pragmatismem, budou voličům KSČM také
sympatické.

 Je proto dost pravděpodobné, že KSČM opět sehraje při
prezidentské volbě důležitou roli. V podstatě jí zbývá vyřešit jen otázku,
zda podpořit jednoho z nekomunistických levicových kandidátů už
v prvním kole, nebo takticky čekat až na kolo druhé, v němž pak
strana může svým „doporučením“ v podstatě volbu prezidenta rozhodnout.

Jisté je, že pokud takový kandidát nakonec uspěje, bude svým
způsobem komunistům zavázán. Zejména pokud bude chtít usilovat o znovuzvolení,
bude si muset KSČM předcházet. Zdá se tedy, že vliv komunistů v nejvyšších
patrech české politiky zdaleka neskončí ani téměř čtvrtstoletí po pádu bývalého
režimu.

Parlamentní magazín, červenec 2012 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..