Čeští politici zmenšují prostor svobody

V moderních
demokraciích se v posledních dekádách zabydlela celá řada institucí a
mechanismů, které mají být z dobrých důvodů co nejvíce chráněny od
politických tlaků i každodenního politického provozu. Páteří demokracie je sice
svobodná politická soutěž, ale volby je snadné manipulovat, takže jejich
pravidelné konání nemusí být nutně měřítkem kvality demokracie.

Politici snažící se uspět
v příštích volbách navíc podléhají populismu, takže racionální rozhodnutí,
jejichž dopady přesahují volební cykly, stále více dokážou v moderních
společnostech dělat jen od politického provozu odstíněné instituce, které byly
ustaveny politikou v rámci ústavních pravidel. Důležitá je i role
nezávislé občanské společnosti a „expertního“ tlaku nadnárodních institucí.

Americký politolog Fareed
Zakaria už před časem varoval, že tam, kde je politika nadřazována
konstitucionalismu, vznikají často tzv. neliberální demokracie, v nichž se
sice konají pravidelné volby, ale „prostor svobody“ je poměrně malý.  Bohužel, podíváme-li se na současnou situaci
v České republice, je zřejmé, že ani dvaadvacet let po pádu komunismu není
skutečnou liberální demokracií.

V podstatě všechny
důležité instituce, které jsou ve vyspělých demokraciích „z definice“
chráněny před politizací, jsou u nás vystaveny nemalým politickým tlakům. Platí
to o veřejnoprávních médiích, státní správě, kontrolních institucích, jakož  i o justici a policii.

Ač mají fungovat nezávisle,
politici se je opakovaně snaží ovládnout, často velmi vynalézavě.
Nejposlednějším příkladem je odmítnutí nově jmenovaného ministra spravedlnosti
Pavla Blažka z ODS jmenovat na návrh Nejvyššího státního zástupce  do čela Vrchního státního zastupitelství
v Praze pro mnohé politiky evidentně „příliš nezávislou“ Lenku Bradáčovou
s tím, že se na funkci prý vypíše konkurz, což ovšem zákon při obsazování
této funkce nepředpokládá. 

Vynalézavost ve stylu „vlk
se nažrala, koza zůstala celá“ předvedli politici už v tzv. televizní krizi,
která vypukla v roce 2000 na protest proti snahám manipulovat Českou
televizi. Pod náporem veřejnosti sice nakonec změnili zákon tak, aby při volbě
Rady ČT měla větší slovo občanská sdružení, jenže pod politickou patronací
vzápětí vznikla řada podivných sdružení, jejichž jediným úkolem bylo generovat
„politické“ kandidáty pro volbu Rady ČT. Členy Rady vybírají  nadále politici.

Dalším příkladem je zákon o
státní službě, okolo kterého od roku 2002, kdy se ho Česká republika rozhodla
coby podmínku svého vstupu do EU přijmout, panuje neobyčejná míra licoměrnosti.
Jeho účinnost byla několikrát odložena, nyní prý vláda připravuje úplně jiný,
lepší. Jenže  z manévrů okolo tohoto
zákona vyčuhuje nejvíce ze všeho snaha udržet nadvládu politiky nad státní
správou.

Co všechno se může začít
dít, když se vedle státních zastupitelství začne o větší nezávislost snažit i
policie, se můžeme takřka v přímém přenosu přesvědčit v těchto dnech.
Mnoho nezodpovězených otázek také zůstává okolo Nejvyššího kontrolního úřadu.
Na funkci předsedy úřadu uvolněnou po střetu Františka Dohnala
s Poslaneckou sněmovnou chtějí strany, jak jinak, svoje šampióny.

Jediné instituce, které si
svoji nezávislost zatím jakž takž udržely, jsou ombudsman, Nejvyšší soud,
Nejvyšší správní soud a Ústavní soud, jakkoliv posledně jmenovaný se kvůli tomu
stává opakovaným terčem nevybíravých politických útoků a výhrůžek. Prezident
země dokonce mluví o „soudcokracii“, která prý ohrožuje demokracii, přičemž
v minulosti nejen odmítnul vykonat rozhodnutí NSS ve věci soudního
čekatele Langera, ale také se pokusil o neústavní výměnu předsedkyně NS
Brožové, čemuž nakonec zabránil právě až ÚS.

Klausova slova o střetu
mezi demokracií a „soudcokracií“, či jeho teorie o postdemokracii, v níž
prý demokracii ohrožují právě  „nevolené“
instituce, možná nejlépe vystihují tragické neporozumění tomu, jak jedině ještě
může demokracie fungovat v pozdní modernitě, a chránit tak alespoň
částečně „prostor svobody“. Demokratická politika v podobě voleb a
střetávání politických stran i dalších aktérů je samozřejmě důležitá, ale
vzhledem k obrovským schopnostem moderních komunikačních technologií a PR
aparátů manipulovat veřejnost, jakož i vzhledem ke korupční moci velkých peněz
nad politikou, sama o sobě k ochraně svobody už dávno nestačí.

Právo, 21.7.2012 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..