Pokud se na
současnou Evropu budeme dívat jen prizmatem současných mediálních zpráv,
dojdeme nejspíš k názoru, že náš kontinent je u konce s dechem. Žije si prý nad
poměry a stále více nedokáže obstát v ekonomické soutěži s jinými částmi světa.
Záleží ovšem
dost na tom, jaká kritéria pro posuzování Evropy zvolíme. Většina pesimistických
pohledů totiž souvisí s ekonomizujícím viděním světa, v němž převládá tržní
„racionalita“ nad ostatními hledisky.
Snadno nám
tak může uniknout, že v současné globální krizi si v mezinárodním srovnání
vedou nejlépe dvě skupiny států, z nichž jednu tvoří země severní Evropy, což
jsou zároveň, jistě ne náhodou, země s nejvyspělejšími sociálními systémy a
nejvíce sofistikovaným právním i politickým prostředím na světě
Neoliberálové
jsou ovšem „okouzleni“ primárně druhou skupinou států: ekonomickými „tygry“ v
Asii a Jižní Americe, jakkoliv některé z těchto zemí mají daleko k liberální
demokracii
Málokdo
přitom připomíná, že například Čína a Indie raketově rostou i proto, že v globální
ekonomice mají zatím kompetitivní výhodu zásluhou levné pracovní síly, k čemuž
mimo jiné přispívá, že se nezabývají nákladnými „podružnostmi“, jako jsou
penzijní a sociální systémy. Těmi se ovšem zabývat budou muset, jakmile jejich
ekonomický růst vytvoří dostatečně silné střední třídy.
Neoliberální
teoretici, kteří ze současné krize viní přebujelé sociální státy, vnímají evropský
sever jako jakousi výjimku, ač do této skupiny zemí zdaleka nepatří jen skandinávské
státy, ale třeba i Německo či Nizozemí. Stejně dobře si počínají i země mimo
Evropu, které se tímto modelem inspirovaly, například Kanada.
Některé
evropské země si zatím skutečně žily nad poměry, ale zdaleka ne všechny, přičemž
údajná rozhazovačnost jen málo souvisí s rozsahem sociálního státu. Zato hodně
souvisí s vyspělostí politické a právní kultury, které se v zemích, jež dosáhly
určité ekonomické úrovně, stávají důležitými faktory v dalším rozvoji.
Těm, kdo
káží o úpadku Evropy, by tak občas neuškodil srovnávací pohled. Pokud totiž
vezmeme v úvahu sociální standardy, přístup ke vzdělání, a celkovou kvalitu života,
je na tom Evropa, a to dokonce i na svém krizí zmítaném „jihu“, pořád ještě nesrovnatelně
lépe než jakákoliv z prudce rostoucích zemí, které jsou nám dávány za příklad.
Je
samozřejmě důležité analyzovat nejrůznější negativní trendy, ale náš kontinent má
nepochybně i nadále obrovský potenciál. Už proto, že sociálně-ekonomicko- politický
model vyspělých evropských zemí je zatím to nejlepší, co lidstvo dokázalo
vymyslet. Cílem by proto nemělo být udělat z Evropy v zájmu rychlejšího
růstu „Čínu“, ale naopak tlačit země, jako jsou Čína, Indie a Brazílie, aby se
v zájmu vlastní i světové stability nechaly inspirovat evropským sociálním modelem
a politickými standardy.
I v samotné
Evropě se podaří překonat krizi jejího jižního křídla, která nyní ohrožuje
společnou měnu i Evropskou unii, jen pokud přestaneme přijímat povrchní teze o
tom, že za krizi může primárně přebujelý (sociální) stát. Mohou za ní především
různé patologie, které vytváří trh v neregulované podobě, včetně masivní
korupce, neodpovědnosti bank a privatizace různých funkcí státu.
Právě s
těmito patologiemi si sofistikovaný severoevropský model zatím ví rady lépe než
evropský jih. Ačkoliv chladný ekonomický rozum zdánlivě velí vytvořit EU
dvourychlostní, je ve skutečnosti třeba hledat s pomocí jednotné EU cesty k
tomu, aby se vysoké standardy i úspěšná ekonomická praxe severoevropských zemí
postupně staly normou nejenom na evropském jihu, ale i v postkomunistické Evropě
východní.
Právo, 26.7.2012