Premiér Petr Nečas
nemá šťastnou ruku při výběru ministrů za Občanskou demokratickou stranu, tedy
těch ministrů, o nichž skutečně rozhoduje coby předseda ODS sám, bez ohledu na
koaliční partnery. Z ministrů Nečasem původně jmenovaných po volbách
v roce 2010 už zbývá jen ministr obrany Alexandr Vondra, pod kterým se ale
ministerské křeslo též několikrát otřáslo a dále třese.
Ti ostatní,
například ministr životního prostředí Pavel Drobil nebo ministr průmyslu a
obchodu Martin Kocourek, museli odejít
kvůli korupčním či finančním skandálům, anebo, jako ministr spravedlnosti Jiří
Pospíšil či ministr zemědělství Ivan Fuksa, byli Nečasem „odejiti“ za nejasných
okolností. To vedlo ke spekulacím, že za jejich odchodem je mocenský boj uvnitř
ODS, který v případě Pospíšila navíc doprovodily i obavy z rostoucí
nezávislosti státních zastupitelství.
Že k hlavním
kritériím pro jmenování nových ministrů za ODS nepatřila jejich odbornost nebo
výrazné politické kvality, bohužel potvrzuje jejich dosavadní působení
v čele ministerstev, kam byli dosazeni, o němž se v nejlepším případě
dá říct, že někteří z nich zatím nic
výrazně nepokazili a nepotýkají se zatím se skandály srovnatelnými
s těmi, které obklopovaly jejich předchůdce.
Spekuluje se, že
Nečas nové ministry bohužel na základě jejich skutečných kvalit vybírat ani
nemůže, protože jejich jmenování je úlitba mocným regionálním zájmům ve straně,
které bohužel dost často souvisí se zájmy stranických kmotrů.
Ať už jsou kritéria
pro výběr nových ministrů za ODS ve skutečnosti jakákoliv, jisté je, že ani při
výběru nového ministra obchodu a průmyslu Martina Kuby, ani při výběru nového
ministra životního prostředí Tomáše Chalupy, ba ani při výběru nového ministra
zemědělství Petra Bendla, se neukázalo tak rychle, jako tomu bylo při jmenování
nového ministra spravedlnosti Pavla Blažka, jak problematická personální
politika premiéra Nečase skutečně je.
Ministr Blažek
nastoupil do úřadu za velmi specifických okolností. Jeho předchůdce Jiří
Pospíšil byl odvolán za okolností ještě nejasnějších, než když byl před časem
odvolán ministr zemědělství Ivan Fuksa. Oba tito ministři sice měli
s Nečasem špatné vztahy, ale Pospíšil byl nejpopulárnějším politikem ODS,
navíc si i navzdory předešlým pochybením vybudoval zásluhou změn v justici
v poslední době auru ministra úspěšného.
Nebylo tedy divu,
když se v médiích široce spekulovalo, že skutečným důvodem odvolání
Pospíšila je možná nejenom Nečasův strach z rostoucího vlivu stranického
rivala, ale především tlak z řad ODS a jejích kmotrů, aby byla učiněna
přítrž změnám ve stáním zastupitelství. Jako hlavní důvod byla pak zmiňována
ochota Pospíšila jmenovat na návrh nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana
vrchní státní zástupkyní v Praze Lenku Bradáčovou, která si udělala jméno
v korupční kauze bývalého středočeského hejtmana za sociální demokracii
Davida Ratha.
Jako by chtěl nový
ministr všechny tyto nelichotivé spekulace co nejrychleji potvrdit, prohlásil
hned na úvod svého působení, že se považuje za přímého nadřízeného nejvyššího
státního zástupce, což je interpretace velmi svérázná, zpochybňující i tu míru
nezávislosti, kterou má systém státního zastupitelství mít.
Blažek také
zastavil práce na reformě systému státního zastupitelství, která byla podle
různých zpráv trnem v oku některým lidem v ODS. Vzápětí začal
protahovat jmenování Bradáčové vrchní státní zástupkyní v Praze.
Po schůzkách
s Bradáčovou i Zemanem pak přišel se zcela absurdním nápadem vypsat na
místo vrchního státního zástupce výběrové řízení. Zákon přitom nejen
s výběrovým řízením nepočítá, ale zcela jasně ponechává výběr podřízených
v rukou nejvyššího státního zástupce.
Jelikož zákon jasně
říká, že ministr jmenuje vrchního státního zástupce na návrh nejvyššího
státního zákona, mohl by ministr možná nanejvýš takový návrh odmítnout. Musel
by ale mít pádné důvody.
Blažek si ve světle
zdrcující mediální kritiky nesmyslnost svého počínání rychle uvědomil, nápad na
konkurz zpochybnil, ale neodpustil si přitom poznámku, že dění okolo Bradáčové
je jenom „pšouk ve sklenici vody“. Svoje přešlapování v jejím případě
hájil pak tím, že má coby nový ministr mít čas si udělat na celou záležitost
názor.
Pokud snad premiér
Nečas měl skutečný zájem na tom, aby odstranění Pospíšila nebylo viděno jako
pokus zabránit jmenování Bradáčové, jakož i změnám v systému státního
zastupitelství, je jisté, že dosavadní činy a výroky ministra Blažka dosáhly
pravého opaku.
Ať už se jedná o Blažkův
politický amatérismus nebo o stranickým vedením diktovanou snahu nepřipustit
jmenování Bradáčové, jisté je, že nový ministr vystupuje způsobem, který
poškozuje ODS a zvyšuje celkovou míru naštvanosti lidí na politiku. Kdybychom
se chtěli snížit k jeho vyjadřování, mohli bychom dokonce argumentovat, že
jako „pšouk ve sklenici vody“ se bohužel
zatím jeví jeho dosavadní působení ve funkci ministra spravedlnosti.
Premiér Nečas tedy
ve svém výběru opět neměl šťastnou ruku. Pokud bylo jedním z cílů odvolání
Pospíšila zamezit jmenování Bradáčové a zastavit změny v systému státního
zastupitelství, jisté je, že si pro tento úkol vybral politika, který sice, jak
se zdá, rozumí svému úkolu, ale
realizuje ho způsobem, který ukazuje skutečně mizivý politický talent. ODS za
to možná nakonec zaplatí větší politickou cenu, než kdyby Blažek po své příchodu do funkce bez vytáček Bradáčovou
jmenoval.
ČRo 6, 25.77.2012