„Můj čas ještě nepřišel“,
prohlásil Vít Bárta, když oznámil, že proti původním plánům nebude kandidovat
na hejtmana Západočeského kraje. Faktický lídr Věcí veřejných si evidentně
neuvědomuje, že v jeho případě budoucnost už byla. Jeho čas už nepřijde, a
pro českou politiku je to dobře.
Stačí, abychom se podívali na
důvody, kterými Bárta svoje rozhodnutí zdůvodnil. Tento zatím za uplácení
nepravomocně odsouzený politik prý netušil, že bude tak dlouho trvat, než dojde
k odvolacímu řízení. Byl prý také překvapen, když jen několik dní po
oznámení jeho rozhodnutí kandidovat v Západočeském kraji oznámila
místopředsedkyně Věcí veřejných Karolína Peake, že ze strany odchází. To prý
Bártu poněkud zviklalo a jeho rozhodnutí nekandidovat nyní konečně uzrálo.
Kdyby Bárta měl mít ještě
třeba jen teoretické šance se do vysoké politiky vrátit v nějaké důstojné
roli, musel by hned po vynesení rozsudku v první instanci oznámit, že se
z politiky úplně stahuje až do doby, než bude jeho proces zcela u konce. O
návratu by snad mohl případně uvažovat teprve v okamžiku, kdy by byl
v odvolacím řízení definitivně očištěn.
Jenže v případě politika
Bárty by dokonce i takové očištění nebylo zárukou, že se mu návrat do nějaké
významnější role v politice podaří. Zdá se, že mu dodnes zcela uniká, že
svoji politickou budoucnost pohřbil vlastně ještě před vstupem do politiky,
když na tajně pořízené nahrávce pro zaměstnance své bezpečnostní agentury ABL
popisuje vstup do politiky jako způsob, jak naplnit ekonomické cíle své firmy.
V české politice jsme
zvyklí na leccos, ale vytvoření politické strany jako de facto vnitropodnikové
divize mocné bezpečnostní agentury, to je přeci jen silné kafe.
Bárta měl jakousi šanci se od
této strategie distancovat, když se mu jeho záměr vstoupit do politiky podařilo
naplnit. Mohl samozřejmě v případě, že by se zmíněná nahrávka objevila,
argumentovat, že se jen nerozvážně rozpovídal na setkání se zaměstnanci. To by
si ale musely Věci veřejné počínat po svém volebním úspěchu jinak, než jak je
režíroval právě Bárta.
Ačkoliv jeho strana ve
volbách uspěla s heslem boje proti politickým dinosaurům a korupci,
vstoupila po volbách do koalice s politickými dinosaury z Občanské
demokratické strany a boj s korupcí odsunula na druhou kolej. Přesně
v intencích Bártova původního záměru se Věci veřejné zajímaly o ta
ministerstva (vnitro, dopravu a místní rozvoj), kde se lze dostat
k citlivým informacím a kde lze dohlížet na největší státní zakázky i toky
evropských peněz.
Sociálně laděné akcenty
v jejich volebním programu byly vyměněny za vládní program bezduchých
škrtů. Není divu, že mnoho voličů Věcí veřejných se od strany začalo odvracet
už krátce po vstupu do pravicové vlády.
Lze argumentovat, že když už
se Bárta, coby faktický majitel strany-firmy, rozhodl do vládní koalice
vstoupit, mohl si uchovat jakési renomé, kdyby alespoň Věci veřejné ve vládě
ukázaly loajalitu. Jenže véčka se stala téměř okamžitě hlavním zdrojem vládních
krizí, a rozpadu vlády zabránilo na konci roku 2010 jen jejich narychlo
uzavřené, a pro mnohé překvapivé spojenectví s prezidentem Klausem, který
se vzepřel snahám premiéra Petra Nečase vyhodit některé ministry za Věci
veřejné z vlády.
Téměř dvouleté působení Věcí
veřejných ve vládě se dá nejlépe popsat jako chaos. Jejich oficiální lídr Radek
John odešel z čela ministerstva vnitra s puncem odborné neschopnosti,
podobně si vedl i ministr školství Josef Dobeš, který ovšem navíc stačil
způsobit v resortu značné škody.
Mezitím byly Věci veřejné zmítány
vnitřními spory, odchody některých politiků, a nakonec i obviněními z
vnitrostranické korupce. Zatímco se Bárta poněkud stáhl do pozadí, ze strany
přicházely zprávy, že si nadále udržuje nad svou stranickou firmou pevnou
kontrolu. Někteří analytici i bývalí členové popisovali Věci veřejné jako
politickou sektu.
Když tedy nyní Bárta
oznamuje, že jeho čas ještě nepřišel, a proto nebude nakonec kandidovat na
hejtmana, nezbývá než se s údivem a obavami dohadovat, co by po tom všem,
co už přišlo, mohl mít ještě na mysli. Naštěstí je nepravděpodobnější
vysvětlení zcela jednoduché: Vít Bárta má, podobně jako řada dalších lidí
v české politice, výrazně snížený práh pro sebekritiku a realistické
posuzování skutečnosti. I po všem, co už předvedl, má za to, že se mu
ubližuje,a že se země bez jeho působení
v politice neobejde.
Je smutné, že podobnou míru
ztráty kontaktu s realitou ukazují i některé veřejně známé osobnosti,
které se rozhodly v podzimních volbách kandidovat za to, co z Věcí
veřejných zbývá. Spisovatelka Lenka Procházková, režisér Vít Olmer, nebo
dokonce i poněkud podivínská farmářka Ludmila Havránková by snad mohli být
zajímavými kandidáty na kandidátkách jiných stran. Jejich kandidatura zaVěci
veřejné jim, a zejména jejich politickým ambicím, jen ublíží.
Čas Víta Bárty už přišel ve
volbách v roce 2010, a žádný další už nepřijde, protože svoje politické i
lidské renomé důkladně zruinoval. Osobnostem, kteří chtějí hájit svoji
politickou agendu s pomocí Bártovy strany, bohužel hrozí to samé.
ČRo 6, 8.8.2012