Ve
slavném filmu Stanleyho Kramera z roku 1967 Hádej, kdo
přijde na večeři? si jediná dcera bílých rodičů přivede domů na
večeři snoubence, úspěšného lékaře, černocha. Nesnadno stravitelné
psychologické drama pak rozehrává celou škálu rasových předsudků, které rodičům
(bílým,ale i černým) brání, aby vztah svých dětí plně akceptovali. O jak
citlivé téma šlo, dosvědčuje skutečnost, že teprve v roce 1967, tedy ve
stejný rok, kdy Kramerův film přišel do kin, zrušil Nejvyšší soud Spojených
států zákaz smíšených manželství. Ve státě Alabama se tak stalo oficiálně
dokonce až v roce 2000!
Film
byl ale zároveň natočen v atmosféře postupujících změn v rasových
vztazích. Prezident Lyndon B. Johnson přišel v roce 1964 s projektem velká
společnost, který měl pomocí různých sociálních programů vymýtit rasovou
segregaci. A Johnsonův předchůdce J. F. Kennedy podepsal už v roce 1961
prezidentský dekret o affirmative action, která měla pomoci menšinám
v lepším přístupu ke vzdělání a zaměstnání. Johnson navíc vydal
v roce 1965 své vlastní exekutivní rozhodnutí, jímž přikázal vládním
institucím, aby přijímaly zaměstnance bez ohledu na rasu, náboženství a národní
původ. V roce 1968 pak rozšířil tento výčet také o zaměstnávání žen.
Projekt následně začal žít vlastním životem a postupem času vznikl ve Spojených
státech celý složitý systém tzv. pozitivní diskriminace, který
usnadňoval menšinám, zejména Afroameričanům, přístup ke vzdělání a
zaměstnání.
Politika
velké společnosti nebyla ale jen jakýmsi darem menšinám od osvícené
vlády. Od začátku 60. let rostlo v USA hnutí za občanská práva a rasovou
rovnost, které si některá z vládních opatření vynutilo. Bylo to
v roce 1963, kdy černošský aktivista Martin Luther King přednesl během
„pochodu na Washington“ svůj legendární projev Mám sen. Rasové napětí
ale pokračovalo i po vyhlášení projektu velká společnost a rasová
segregace v mnoha státech
nezmizela. Černošské bouře, které opakovaně zachvacovaly Ameriku, vyvrcholily
v roce 1968 protesty ve stovkách měst a M. L. King byl 4. dubna 1968
v Memphisu zavražděn. Pamětníci si možná ještě vzpomenou, jak na olympijských
hrách v Mexiku v roce 1968, američtí sprinteři Tommie Smitth a John
Carlos drželi na stupních vítězů vztyčené pěsti v pozdravu militantní
černošské organizace Černí panteři.
Na
druhé straně rasové bariéry se stal terčem atentátu v roce 1972 guvernér
státu Alabama George Wallace, který proslul svou segregační politikou. Wallace
útok přežil a jeho politický vývoj, od přesvědčeného rasisty až po politika,
který se v roce 1987 v aktu usmíření zúčastnil společné modlitby
s černošským aktivistou Jessie Jacksonem, přičemž se za své dřívější
postoje omluvil a požádal o odpuštění, se stal možná nejviditelnějším symbolem
změn v přístupu americké většinové společnosti k menšinám v
posledních padesáti letech.
***
Navzdory
postupným změnám ovšem řada předsudků přetrvávala a afroamerická komunita
ekonomicky zaostávala za zbytkem země. Černošská ghetta byla semeništěm zločinu
a mnoha dalších sociálních problémů. Věci se začaly měnit k lepšímu
teprve, když se během 80. let minulého století začala vytvářet v afroamerické
komunitě střední vrstva. Přesto ještě v roce 1991 vzplály rasové nepokoje
hned v několika amerických městech, když policisté v Los Angeles
zbili při běžné dopravní kontrole černošského dělníka Rodneyho Kinga.
Nicméně
v téže době začalo do kongresu i do politických funkcí v jednotlivých
státech Unie a amerických městech pronikat stále více černošských politiků.
V roce 1988 dokonce Jessie Jackson kandidoval jako první zástupce
černošské komunity na prezidenta. V americké armádě si postupně vydobyl
velké uznání generál Colin Powell, Afroameričan, který byl od roku 1989 do roku
1993 náčelníkem generálního štábu americké armády a v roce 2001 byl
Georgem W. Bushem jmenován jako první černoch v historii ministrem
zahraničních věcí USA.Ve funkci ho pak v Bushově druhém prezidentském
období nahradila Condoleezza Riceová, též Afroameričanka.
Paralelně
se ale ve stejné době začal vzmáhat odpor proti pokračování politiky pozitivní
diskriminace. Podle jedné skupiny kritiků byl celý program od začátku
špatným produktem sociálního inženýrství, navíc dal prý vzniknout nadbytečné
politické korektnosti – jedním z jejích projevů je koneckonců i pojem Afroameričan,
jenž mnohem hůře než slovo černoch postihuje například skutečnost, že
nemalá část amerických černochů přišla do země z karibských ostrovů.
Umírněnější kritici pak namítali, že se program affirmative action
přežil a že černošská komunita, která má solidní střední třídu i politiky na
nejvyšších místech, už nepotřebuje speciální ochranu. USA se staly svědkem celé
řady soudních sporů, v nichž se proti diskriminaci „naruby“ bránili
příslušníci bílé většiny, kteří třeba nezískali určité místo proto, že přednost
musel dostat zástupce menšiny.
***
V této
atmosféře rostoucího sebevědomí afroamerické komunity byl zvolen v roce
2008 prezidentem černošský kandidát Barack Obama. Na jedné straně by se mohlo
zdát, že vstup černošského prezidenta do Bílého domu byl po úspěších Powella a
Riceové už jen formalitou. Ve skutečnosti to byl pro Ameriku v mnoha
ohledech podobný test, jaký připravila svým bílým rodičům dcera ve filmu Hádej,
kdo přijde na večeři?.
Už
během volební kampaně byl proti Obamovi použit celý arsenál politické munice,
který měl často rasistický podtext. Bylo možné slyšet i číst, že Obama vlastně
není ani skutečný černoch, protože jeho matka byla bílá. Co na tom, že Obama,
jehož otec přišel do USA z africké Keni, si sám jako svou identitu zvolil
především černošství. Vynořila se také celá řada argumentů, že Obama není
vlastně Američan, protože vyrůstal v dětství mimo Spojené státy. Podobného
druhu byla i obvinění, že je ve skutečnosti možná muslim, nebo dokonce poněkud
fantaskní obvinění, že se nenarodil v Americe, což by mu podle ústavy
znemožnilo se prezidentem stát. Ověřit si, že se v havajském Honolulu
skutečně narodil, přitom mohla být pro jeho kritiky úplná maličkost.
„Sňatek“
většinové americké společnosti s černošským prezidentem nebyl prostě
nakonec tak snadný, jak se mohlo zdát v prvotní euforii po Obamově
zvolení. Republikánská kritika Obamovy politiky se často nesla v duchu,
který se symbolicky zhmotnil ve sloganu ultrakonzervativní Tea Party Vraťte
nám Ameriku!. Samotný Obama v roce 2010 obvinil toto hnutí
z rasismu. Významní američtí komentátoři si ve světle rostoucích útoků
pravice na Obamu často s čitelným rasistickým podtextem začali klást
otázku, zda Obamovo zvolení skutečně nastolilo postrasovou éru
v americké společnosti, jak si někteří v roce 2008 slibovali. (Podle
průzkumu veřejného mínění provedeného universitou ve Phoenixu a National
Journal Next America v dubnu tohoto roku, jenom 33 procent respondentů si
myslí, že rasové vztahy v USA se od zvolení Obamy zlepšily. Zhruba 42
procent respondentů je přesvědčeno, že se nic nezměnilo, zatímco 23 procent je
přesvědčeno, že se zhoršují.) Je to markantní rozdíl oproti tomu, co zjistil
průzkum Gallupova ústavu den po Obamově zvolení. (Tehdy bylo 70 procent
dotázaných přesvědčeno, že se vztahy mezi rasami v USA zlepšují. Pouze 10
procent bylo přesvědčeno, že se zhorší.)
Jako jeden z důvodů jistého vystřízlivění citují sociologové
efekt, který Kramer tak mistrně vystihl ve svém filmu. I pro vzdělané lidi,
chlubící se svou tolerantností, kteří pohřbili latentní rasistické tendence pod
nánosy politické korektnosti, se stalo působení Obamy ve funkci prezidenta
těžkým testem, protože jim přivedlo takříkajíc přímo „do obýváku“ černošského
politika. Jeho politická selhání či obecně se nezlepšující ekonomická situace
USA byla i částí liberální americké veřejnosti vnímána v souvislosti
s jeho původem.
Koneckonců všech předchozích 43 amerických prezidentů byli muži,
většina z nich tzv. WASP, tedy bílí anglosaští protestanti, kteří byli
navíc těsně spojeni s americkým establishmentem. Obama přišel do Bílého
domu jako outsider, a to nejen pokud jde o jeho etnický původ, jakkoliv
v jakémsi rasismu naruby jeho kritici rádi zpochybňovali Obamovo
přihlášení se k černošství poukazy na skutečnost, že coby absolvent
prestižní právnické fakulty Harvardské university a syn poměrně majetné bílé matky
své outsiderství jen hraje.
Jinými je zase každý jeho krok směřující k obraně práv menšin
vnímán jako „nadržování“ menšinám, kterého by se prezident zastupující všechny
Američany neměl dopouštět, ale dopouští, protože sám se k menšinové
Americe hlásí.
***
Navzdory typicky americké, tedy otevřené a necenzurované ochotě
k bolestivé introspekci, která odmítá vidět v Obamově zvolení jen
prvoplánový začátek éry postrasové Ameriky, a navzdory tomu, že Obamovo
zvolení vlastně posloužilo jako katalyzátor pro vzedmutí latentnějších forem
rasových předsudků i v liberální částí americké veřejnosti, se USA, pokud jde o
vztah různých ras, dál bouřlivě mění.
Jistou roli ve vytváření obrazu postrasové Ameriky hrají
média, především velké televizní stanice a Hollywood. Slavná Cosby show,
ztvárňující humorným způsobem život jedné afroamerické rodiny v 80. letech
minulého století, byla ještě stále seriálem, v němž tato středostavovská rodina
černošského doktora byla jakýmsi vlastním universem, kde se vztahy s bílou
většinou, možná pro jistotu, příliš neřešily. V současnosti je možné
v amerických televizích vidět hned celou řadu seriálů, které představují
druhý extrém. Nabízejí v hlavních rolích páry ze smíšených manželství,
popřípadě jsou zde vzdělaní Afroameričané nezbytnou součástí různých skupinek
„přátel“ či firemních ság, v nichž rasa už zdánlivě nehraje roli.
Ještě více to platí i o většině dětských pořadů. Většina
teenagerovských seriálů na Disney Channel se odehrává ve světě, v němž je
nejen „povinné“ zastoupení různých menšin, ale mladí lidé se navzájem přátelí
bez jakýchkoliv zřejmých bariér, které etnický původ opakovaně vytváří
v reálném světě. Je to krok vpřed od příběhů, které nabízel Hollywood
ještě před deseti lety, kdy typickou bělošsko-černošskou dvojící byli parťáci u
policie, jejichž vztah byl sice přátelský, ale často komplikovaný, navíc
málokdy přesahující pracovní prostředí.
Americký černošský kritik Eric Deggans píše, že na povrchu se
současný posun k rasové „slepotě“ v americkém showbyznysu jeví jako
obrovský pokrok. Z hlediska pravdivého vnímání vztahů mezi rasami je ale podle
něj vyhýbání se tématům, které kdysi hrály ústřední roli v Hádej, kdo přijde
na večeři?, dost předčasné. Jinými slovy, skutečnost, že například
v dnešních filmech či seriálech ztvárňujících příběhy smíšených párů se
málokdy objeví zklamaní rodiče, narážky od sousedů či otázky bílých dětí, proč
jsou děti ze smíšených manželství „jiné“, je podle Degganse možná
kontraproduktivní.
***
Je možné, že show byznys rasové vztahy v americké
společnosti v Obamově éře idealizuje, ale statická data ukazují, že odráží
i jistou realitu. Podle těchto dat je nyní v USA téměř pět miliónů
smíšených manželství, tj. každé dvanácté manželství v zemi.
A jde o stoupající trend. Zatímco nyní je 8,4 procenta
manželství rasově smíšených, v roce 1980 to bylo jen 3,2 procenta.
Z nově uzavíraných manželství je dokonce smíšených 15 procent. Více než 83
procent Američanů si nyní myslí, že vztahy lidí různých ras jsou
v pořádku, zatímco v roce 1987 si to myslelo jen 47 procent. Je
samozřejmě třeba vzít v potaz, že rasami se pro účely statistik
v USA rozumí nejen bílá většina a Afroameričané, ale také Američané
asijského původu a Hispánci. V případě posledně jmenovaných je přitom
označení rasa skutečně statistickým zjednodušením, protože velká část
Hispánců jsou bílí, zatímco část z nich, zejména z oblasti Karibiku,
jsou černí.
Nicméně i při zakalkulování tohoto statistického zjednodušení je
zřejmé, že se složení americké populace prudce mění nejen zásluhou
přistěhovalectví, zejména ze španělsky mluvících zemí a z Asie, ale i
zásluhou prudce stoupajícího počtu dětí ze smíšených manželství. A Barack Obama
se jedním z těchto dětí.
I proto bylo jeho zvolení do funkce prezidenta symbolické ve
více než jen jednom směru. Pro stále více Američanů je dnes rasa jen
sociální konstrukt, identita, kterou si zvolíme a která by neměla hrát roli ve
společenském uplatnění. Možná jsou takové ambice předčasné, nicméně prezident,
který je sám ztělesňuje, značně posunul ideál směrem k realitě a Amerika
už nikdy nebude taková jako před Obamovým zvolením.
Zdá se, že americký tavící hrnec je mnohem výkonnější,
než mnozí předpokládali. Po dlouhou dobu fungoval tak, že přetavoval
přistěhovalce na Američany v občanském i politickém smyslu, přičemž
ale různé etnické menšiny a rasy dál žily vedle sebe a v atmosféře
relativní tolerance se navzájem obohacovaly. Tento multikulturalismus po
americku se ale mění, protože tavící kotel, i pod náporem stále většího
přílivu Hispánců a lidí asijského původu, který zrelativizoval většinové
postavení „bílých“, začal v posledních desetiletích tavit i směsici ras
a menšin do jakési postmoderní podoby „rasově slepých“ Američanů, jejichž
symbolem jsou děti ze smíšených manželství, a tím je i současný americký
prezident.
Amerika tak reaguje na éru multikulturalismu jinak než
Evropa, která se v současné krizi spíše segreguje, přičemž národní většiny
v jednotlivých zemích se stále více uchylují k militantní rétorice
vůči menšinám: chcete-li tady žít, musíte snažit být jako většinové „my“.
Americký tavící kotel naopak začal vytvářet nové „my“, které už není definováno
primárně z pozic bílé většiny. I kdyby Obama politicky neuspěl a například
neobhájil svou pozici prezidenta, navždy se už bude symbolem nástupu této nové
americké identity.