Česká republika by se podle
premiéra Petra Nečase měla zbavit paranoidních obav z toho, zda je v jádru Evropské unie, a
posuzovat míru spolupráce v EU podle českých zájmů.
Nečas
tato slova pronesl na setkání s českými velvyslanci jen den poté, co ho
vyzvalo vedení jeho Občanské demokratické strany, aby odmítnul evropskou bankovní
unii, o jejímž možném zavedení se diskutovalo na červnovém summitu EU. Přinejmenším
vedení ODS má tedy jasno v tom, co jsou „české zájmy“: nezatahovat Českou
republiku do hlubší evropské integrace.
Jenže
vezmeme-li v úvahu nedávnou výroční zprávu Bezpečnostní a informační
služby, je otázkou, kdo vlastně „české zájmy“ opravdu určuje. Zpráva totiž říká,
že politika, která by v normální demokracii měla národní zájmy formulovat,
je u nás ve vleku neprůhledných, často kriminálních struktur, které využívají
politiků, soudců i úředníků k vysávání peněz ze státu, tedy z kapes
daňových poplatníků. V téže zprávě se naznačuje, že se této džungle už
naučily využívat k manipulaci české politiky i zahraniční tajné služby.
Jestliže
tedy vedení ODS, která je prolezlá kmotrovskými strukturami, doporučuje,
abychom se nenechali vtáhnout hlouběji do evropské integrace, nelze se bohužel
ubránit otázce, zda strana náhodou nehájí pod pláštíkem idejí v prvé řadě zájmy
vlivných „podnikatelských“ struktur, k nimž patří i zájem, aby v naší
zemi dál pokračovalo právní šero umožňující rozsáhlou systémovou korupci.
Jinými
slovy: když už premiér mluví o „paranoidních obavách“, mnohé přepadne především
obava, že odmítání větší evropské integrace vedením ODS má ze všeho nejvíc co
do činění se zákulisní objednávkou, aby EU „nestrkala nos“ do zavedených
korupčních praktik, tak jak to už začala činit třeba v podobě kontroly
nakládání s evropskými fondy.
Ohánění
se „českými zájmy“ je ošidné i z jiného důvodu. Politici o národních
zájmech sice rádi mluví, jenže žijeme v zemi, kde se o nich nevede žádná
veřejná či třeba jen politická diskuse. Nečas, zdá se, je přesvědčen, že
„českým zájmem“ je to, na čem se usnese vláda, ačkoliv jeho vláda má u
veřejnosti mizivou podporu. Bohužel jeho vláda se není schopna na tom, co je ve vztahu
k EU „český zájem“ ani usnést, takže premiér jezdí na summity EU vybaven
mandátem o ničem nerozhodovat.
Vedle
národních zájmů, zejména zahraniční
politice, o kterých se nejprve musí vést důkladná diskuse, aby se jimi premiér
vůbec mohl zaštiťovat, ovšem existují také
zájmy většiny veřejnosti, což jsou také svého druhu zájmy „české, které lze docela snadno vyčíst například z průzkumů
veřejného mínění. Premiér si mylně
myslí, že takovým zájmem je například hezké vysvědčení od soukromých
ratingových agentur.
Veřejnost
si naopak velkou většinou myslí, že nejbytostnějším českým zájmem je, aby se co
nejrychleji poroučela Nečasova vláda. Ta je spolu s tou předchozí
zodpovědná v lepším případě za tolerování, v horším za spoluvytváření
prostředí, v němž „české zájmy“, jak ukazuje zpráva BIS, určují zcela
neprůhledné síly za politikou.
V takovém
prostředí nejen každá větší iniciativa vlády, jako jsou změny v penzijním
systému či církevní restituce, automaticky vytváří „paranoidní“ obavy z dalších
tunelů v již beztak dosti rozkradeném státu, ale, jak už bylo naznačeno,
devalvuje i jakékoliv zmínky o „našich“ národních zájmech ve vztahu k vnějšímu
světu.
Právo, 1.9.2012