Premiér Petr Nečas přišel s neotřelým
„ismem“. Varoval, že „dalajlamismus“ a podpora ruské dívčí skupině Pussy Riot
prý škodí českému exportu.
Pravda, v případě Pussy
Riot ještě nepozvedl své myšlení až k formulování teoretické pučky o
„pussyriotismu“, ale s „dalajlamismem“ má premiér nepochybně nakročeno
k tomu, aby se zařadil po bok
prezidenta Václava Klause, který už proslul „humanrightismem“, „evropeismem“ či
„environmetalismem“.
Aby se Nečas stal skutečným
klasikem, k tomu ovšem ještě potřebuje, aby někdo zformuloval doktrínu
„nečasismu“. Václav Klaus už této mety, jak známo, dosáhl, když v roce 2002 Mirek Topolánek, poté co nahradil Klause v pozici předsedy ODS,
prohlásil, že takzvané odéesovské myšlení je vlastně totožné s ideologií
„klausismu“.
Topolánek si ve svém nadšení
zařadit Klause po bok Margaret Thatcherové, s níž se už navždy pojí
„thatcherismus“, možná plně neuvědomil, že součástí „klausismu“ bude i
neutuchající snaha Klause a jeho věrných spáchat na něj politický atentát. Uniklo
mu totiž, že „klausismus“ nepotřebuje kromě sebe sama už nic a nikoho jiného, a
tak dokonce aktivně podporoval, ba dokonce organizoval, zvolení Klause
prezidentem.
Po Topolánkovi žádný
„topolánkismus“ nezůstal, možná i proto, že kromě teorie „klausismu“ se na
žádný další teoretický výboj nevzmohl. Nečas si ale o nějakou definici toho, co
je „nečasismus“, říká, protože jeho kritika „dalajlamismu“ se na rozdíl od
Topolánkova „klausismu“, což bylo pouhé podlézání, zapíše do dějin jako návrat
rádoby konzervativního premiéra demokratické země k myšlení a jazyku
reálného socialismu, které, jak se ukazuje, ho fatálně poznamenaly.
„Nečasismus“ tak může být
v jednom směru jakási variace na pravicové svazáctví, v němž se vždy
znovu hezky vynořují jisté rysy bolševické mentality. Dalším rysem „nečasismu“,
jak se zdá, je jistý typ politického masochismu vůči „klausismu“. Pan prezident
může, obrazně řečeno, nakopnout pana premiéra do jeho politické zadnice
kolikrát chce, Petr Nečas mu přesto zůstává věrný.
I výraz „dalajlamismus“ je
koneckonců úlitbou panu prezidentovi. Bohužel, jakkoliv pan prezident nejspíš
uznale pokyvoval hlavou, když Nečasovu kritiku „dalajlamismu“ zaznamenal,
docela jistě premiéra znova politicky nakopne, jakmile se mu naskytne
příležitost.
A Nečas? Ten mu nejspíš
v reakci na kopanec pošle omluvný osobní dopis, jehož obsah se vzápětí
dostane do médií, samozřejmě bez jakéhokoliv přičinění Hradu.
Můžeme tedy shrnout, že
nejvíce prominentním rysem „nečasismu“ je téměř freudovský vztah k Václavu
Klausovi. Je to typický postoj člověka, který se osvědčil jako dobrý „druhý v řadě“,
ale nikdy by neměl stát v čele. Ve
vztahu ke svému bývalému bosovi a guru má tak problém si uvědomit, že z ústavního hlediska je šéfem exekutivy
premiér, nikoliv prezident.
Abychom ale nebyli
nespravedliví, „nečasismus“ se také vyznačuje občasnými bojovnými náladami,
jakkoliv jen v rétorické rovině. Premiér tak například svého času vyhlásil
boj proti korupci. Nastupoval do funkce coby „pan čistý“, který si to chtěl
rozdat dokonce i s kmotry. Po dvou letech je ale obklopen ve vedení ODS
lidmi, o jejichž napojení na různé regionální kmotrovské organizace docela
otevřeně píší i mainstreamová média.
„Nečasismus“ se hezky projevuje
i ve vztazích k Evropské unii. Český premiér tak jel hned na několik
summitů EU bojovně napojen euroskeptismem, ale na samotných summitech nemohl o
ničem rozhodovat, protože prý neměl mandát. Naposledy se pro změnu sice
otevřeně odmítnul připojit k plánům na fiskální unii, ale učinil tak prý
proto, že se jeho vláda nedokázala na ničem shodnout.
Ve své podstatě je
„nečasismus“ výrazem absence skutečného leadershipu a pevných názorů. Když se
pod vedením faktického šéfa vlády Miroslava Kalouska Nečasův kabinet proškrtal
do recese, „nečasismus“ se klidně smířil s tím, že bude nutné na všech
frontách zvyšovat daně, což je v rozporu s filozofií jeho strany. Jako lev už bojuje jen za privatizaci
penzijního systému a církevní restituce, otázkou ovšem je, zda tak činí o své
vůli.
Vzhledem k silnému vztahu k Václavu Klausovi je ale docela
dobře možné, že se Nečas za církevní restituce ještě omluví. Pan prezident sice
vzal na vědomí premiérův dopis, v němž ho ujišťuje, že restituce neprolomí
hranici 25.2.1948, dokonce řekl, že byl hezky napsaný, ale premiérovy argumenty
ho prý nepřesvědčily. Je jasné, že „nečasismus“ bude brzy vystaven další těžké
zkoušce.