Po téměř
třiadvaceti letech budování demokracie coby jen jakési odmocniny trhu, kdy byl
stát chápán jako přítěž svobodné společnosti, máme stát, který je v mnoha
ohledech nebezpečím pro společnost. Vlna otrav pančovaným alkoholem je toho jen
smutnou ilustrací.
Po období
komunistické diktatury odmítali politici vidět, že stát je ve svobodných
poměrech hlavním garantem pravidel hry, bez kterých nemohou řádně fungovat ani
demokracie ani trh. Všimněme si, že nejlépe jsou na tom ty evropské země, kde
sice nemají plná ústa „trhu“ a boje proti údajně přemnoženému úřednictvu, ale
kde funguje stát.
Předešlý
režim kontroloval každý aspekt života společnosti, čehož dosahoval
s pomocí vysokého stupně státní represe. Stát, který máme po téměř
třiadvaceti letech „svobody“, je naopak zcela bezzubý. Nejenže nedokáže
v řadě oblastí nastavit pravidla hry, ale když už je nastaví, vynucuje
jejich dodržování v podstatě nahodile.
Ilustrací
zmatených postojů ke státu je i reakce prezidenta Klause, který označil
částečnou prohibici, zavedenou vládou, za silácké řešení. Pěkně tak sice popsal nesystémovost
vládního řešení, k čemuž správně dodal, že vlna otrav je zásadním selháním
státu, jenže se vtírá otázka, co z výšin svých ústavních funkcí od roku
1989 udělal on sám pro to, aby stát skutečně fungoval tak, že siláckých řešení
nebude potřeba?
Za současnou situaci je naopak svými opakovanými útoky na
stát ve jménu neviditelné ruky trhu spoluodpovědný, což také podtrhl tvrzením,
že když se stát do něčeho začne plést, tak to prý bude jen horší, ne lepší.
Premiér Nečas vcelku správně reagoval slovy, že silácká
jsou ve skutečnosti prezidentova slova, neboť vláda si nemohla dovolit
zákaz prodeje lihovin nezavést, když umírají lidé. Zároveň se tím ale dotknul podstaty
problému.
Tou není skutečnost, že se stát do něčeho plete, ale že
se „plete“ nesystémově, až když vypukne krize. V této „nahodilosti“ hraje nemalou roli „tržní“ nadvláda peněz nad
státem i demokracií.
Od slabého
státu si lze koupit jak „pravidla“, která vyhovují různým zákulisní zájmům, tak
beztrestné porušování pravidel, která by se snad chtěla takovým zájmům stavět
do cesty. Politické strany
v takovém státě fungují především jako převodové páky mocných
podnikatelských skupin. Státní služba není regulována kvalitním zákonem,
politici mají strach z nezávislé policie a justice.
Výsledkem je
stát čtvrté cenové skupiny. Dlouholeté šíření levného pančovaného alkoholu
prodejem v různých stáncích a pajzlech je výmluvným symbolem českého státu
jako takového. Ve státě čtvrté cenové skupiny se nejen nezřízeně pije i
obchoduje s pančovaným alkoholem, a nejen se dosahují evropské rekordy
v konzumaci drog, ale je také
nebezpečné vyjet autem na silnice (kde stát nevynucuje dodržování předpisů a
nemá peníze na údržbu), zapsat se na univerzitu (kde se mohou falšovat
diplomy), nebo si třeba jít zaregistrovat auto do ministerstvem zfušovaného
registru.
V takovém
státě se prý nic nedá dělat proti džungli kasin a heren, proti nočním klubům,
proti pochybným tržnicím, nebo proti bazarům a sběrnám kovového odpadu, kde se
čile obchoduje s kradeným zbožím. A
málo se prý dá dělat proti systémové manipulaci veřejných zakázek a korupci.
V takovém státě vláda sice vládne, ale není jasné v zájmu koho,
a prezident bůhví v zájmu koho
raději káže po světě o globálním neoteplování místo toho, aby se zasazoval o
řádné fungování státu, jehož je hlavou.
Žít
v takovém státě je dost riziková záležitost. Pokud v příštích volbách
vyhraje levicová opozice, která nemá se státem takové problémy jako pravice,
měla by si jako jeden z hlavních programových cílů stanovit peroutkovské
heslo: „budování (výkonného) státu“.
Právo, 20.9.2012