O České republice bez iluzí

Prezident Václav Klaus se
před pár dny na univerzitě v Neapoli opět s chutí opřel do Evropské
unie, k čemuž tentokrát přidal i předpověď o konci eurozóny. Internetové
stránky Hradu informují nejen o jeho projevu, ale lze se tam též dočíst, že v létě vyšla v italštině Klausova kniha Evropská integrace bez iluzí, což je po
bulharštině prý už druhé cizojazyčné vydání tohoto díla.

Nestálo by
to za komentář, kdyby se  tyto zprávy
daly vyjmout z domácího politického kontextu, v němž máme co do
činění s vlnou otrav pančovaným alkoholem, která, jak se stále více
ukazuje, je výsledkem tragického selhání českého státu. Klaus sice až z Itálie
na selhání státu v této aféře poukázal, ale zároveň odsoudil částečnou
prohibici jako „silácké řešení“. Jakmile se prý stát začne do něčeho plést, tak
to prý bude vždy jen horší, ne lepší.

Jelikož
prezident vidí jako alternativu k evropské integraci jakousi organizaci
suverénních národních států, měl by vysvětlit, jaký stát občanům coby
alternativu k evropské integraci vlastně nabízí. Víme jen, že podle  něj evropská integrace českému státu bere
jeho suverenitu. A víme, že zdůrazňuje jakési zaručeně naše, i když nikdy
přesně nedefinované národní zájmy.

Jenže ve
světle otrav alkoholem a dalších četných selhání českého státu by možná měl
občanům, kteří jsou stále více bez iluzí
o svém státě, vysvětlit, co tak
výjimečného vlastně právě náš stát ve srovnání s Evropou nabízí. Zatímco
svět jistě oželí nějaký další Klausův myšlenkový výboj na téma globálního
neoteplování nebo zhoubného evropeismu, občanům státu, jehož je hlavou, by
nepochybně pomohlo, kdyby jim vysvětlil, proč by měli evropskou integraci
vyměnit za „suverenní“ stát, který by se neměl do ničeho plést, protože to
nemůže dopadnout dobře.

Mnoho lidí
totiž může mít v současné metylové kalamitě naopak oprávněně pocit, že
problémem není, že by český stát jednorázově selhal, čemuž podle Klause navíc
netřeba čelit siláckými řešeními. Problémem, podle nich může být, že stát
selhává opakovaně, ba že je sám jedním velkým selháním.

Je to
stát, jenž  je podle zprávy své vlastní
Bezpečnostní a informační služby ovládán zákulisními skupinami, které drží
v šachu politiku a státní správu. Stát, v němž se pravidelně důležité
iniciativy a investice mění ve fiaska, a 
v němž se na všech úrovních bezostyšně krade. Stát, v němž se
dokonce i maturity na středních školách mohou změnit v absurdní
dobrodružství.

Václav Klaus hodně mluví o
tom, jak bychom si měli tento náš stát chránit před vnějšími vlivy, jenže mnoho
lidí si může oprávněně myslet, že jediné, co nás ještě drží „nad vodou“ jsou
právní a civilizační standardy, které jako členská země EU musíme alespoň
částečně respektovat.

Stát, který Klaus nabízí
jako alternativu k evropské integraci, je ve své současné podobě dost
odpudivý, a to nikoliv zásluhou integrace, nýbrž navzdory této integraci. Pokud
by chtěl prezident skutečně přesvědčit občany, že lepším řešením než integrace
je uzavřít se za branami našeho národního státu, musel by nabídnout nějakou
jinou vizi státu než tu, v níž je stát to, co zbude po řádění mafiánského
kapitalismu.

Žití v takovém státu
se dost podobá kocovině. Navíc se to týká jen těch, co mají štěstí, že
pančovanou mízu našeho státu zatím přežili. 

Právo, 22.9.2012 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..