Nastal čas rehabilitovat stát

Stát měl po čtyřech
desetiletích komunistického režimu u nás špatné jméno. Srostl s vládnoucí
stranou a stal se nástrojem útlaku. Vysloužil si po zásluze označení
„policejní“. Občané se státu báli, anebo se ho snažili „ošulit“. Kdo neokrádal
stát, okrádal rodinu.

Když se k těmto veskrze
negativním zkušenostem s komunistickým státem po roce 1989 přidala
neoliberální ideologie „trhu bez přívlastků“, která líčila stát i ve svobodných
poměrech jako moloch, který jen zbytečně dusí lidskou spontánnost a
v podobě regulací hází klacky pod nohy tržním silám, bylo zaděláno na
problém. Nejrůznější vlády chtěly stát neustále „zmenšovat“, státní byrokracie
se stala oblíbeným terčem útoků a symbolem parazitizmu.

Ačkoliv tyto útoky
zůstávaly většinou na úrovni rétoriky, a státní aparát dál bobtnal, vytvořila
se atmosféra, v níž politické strany, zejména ty pravicové, vykreslovaly
stát jako téměř přítěž svobodné společnosti. Stát se různé vládní strany
nepokoušely modernizovat a postavit na vlastní nohy, ale především
v nejrůznějších podobách ovládnout ke svému prospěchu.

Zapomnělo se přitom na
skutečnost, že ať už je stát v té které svobodné společnosti malý či
naopak velký, žádná demokratická země nefunguje dobře, pokud nemá stát, který
je výkonný. Tedy stát, který umí společnosti nastavit smysluplná pravidla, a
který je vynucuje. To, jak lidé vnímají svojí zemi, hodně souvisí s jejich
vnímáním spravedlnosti.

Mají-li pocit, že se
spravedlnosti nedostává, nebo že se ohýbá, začnou se často obracet proti
samotnému demokratickému zřízení. Jinými slovy, lidé v tržně orientovaných
společnostech více méně přijímají například ekonomické nerovnosti, pokud jsou
odvozeny od výkonu a nadání úspěšných jedinců, ale odmítají nerovnosti, které
vznikají z nerespektování pravidel hry.

Správné fungování státu je
tedy nesmírně důležité pro samotnou legitimitu demokratického zřízení, protože
pravidla hry a jejich respektování nemůže zaručit v moderních
společnostech nikdo jiný. Náboženství a z něho odvozená morálka pomáhaly
světské moci s nastavováním a respektováním pravidel až do nástupu
modernity, ale v moderních demokratických společnostech převzal tuto roli
plně sekularizovaný stát. 

Modernímu státu se tuto
roli daří úspěšně plnit v závislosti na dvou faktorech: jeho vlastní
výkonnosti a vyspělosti samoregulačních mechanismů v rámci občanské
společnosti. Jinými slovy: zákony a pravidla, stejně jako vynucování a represe
v případě porušování pravidel, nezmohou vše, pokud zároveň neexistuje se
„státními“ pravidly hry vysoká míra srozumění v občanské společnosti.

Česká společnost po
třiadvaceti letech budování demokracie a trhu nemá bohužel ani výkonný stát,
ani silnou občanskou společnost. Stát se stal v atmosféře nedůvěry vůči
němu pro českou společnost svého druhu rizikem, jak jsme například mohli vidět
během skandálu s pančovaným alkoholem.

Má problémy nejen
s nastavováním jasných pravidel hry, ale i s jejich vynucováním.
Souvisí to nejen se skutečností, že celá řada „pravidel“, v podobě zákonů
a dalších regulí, je už dopředu „ohnutá“ ve prospěch zájmů, které z pozadí
ovládají českou politiku, ale i s tím, že slabá státní moc nevynucuje
dokonce ani tato „ohnutá“ pravidla, pokud ta stojí v cestě určitým
zákulisním zájmům.

Nedávná výroční zpráva
Bezpečnostní a informační služby popsala tento stav poměrně přesně, když
varovala, že politici i státní zpráva jsou ve vleku netransparentních zájmů.
Český stát tak nefunguje jako srozumitelný celek, ale spíše v podobě
rozparcelovaných částí, které jsou jakými „lény“ mocných ekonomických a
politických zájmů.

To vše je umocňováno
skutečností, že země nemá srozumitelný zákon o státní službě, který by chránil
úřednictvo od politických vlivů a zajišťoval vysokou míru profesionality.

Aféra s pančovaným
alkoholem vyjevila slabost českého státu v plné nahotě. Nejenže sama
vznikla coby důsledek slabého státu, který nedokázal účinně regulovat oblast
výroby i prodeje alkoholu a svoje pravidla vynucovat, ale stát měl během krize tendenci
reagovat s pomocí nesystémových 
řešení.

Podobný šlendrián ovšem
bohužel funguje v celé řadě dalších oblastí. České silnice jsou pověstné
svojí nebezpečností, české vysoké školství je prolezlé korupcí, a „státní“
maturity se ukázaly být pro studenty učiněným dobrodružstvím. Stát opakovaně
selhává i v nejrůznějších stavebních řízeních, regulaci hazardu,
pokoutních tržnic nebo dalších míst, kde se obchoduje s kradeným zbožím.
Ve výčtu by bylo bohužel možné pokračovat.

Je proto zřejmé, že po
třiadvaceti letech zanedbávání péče o stát nastal čas se kvalitnímu fungování
státu věnovat. Jinak hrozí nebezpečí, že všudypřítomný šlendrián a znechucení
občanů vyústí v ohrožení demokracie u nás.

Parlamentní magazín, říjen 2012 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..