V poslední době
zaznívají názory, že k nespokojenosti s politikou i celkovým stavem
společnosti přispívají svým dílem „intelektuálové“, popřípadě levicová opozice,
protože neodpovědně vše kritizují. Prezident Václav Klaus po chrastavském
„atentátu“ na svou osobu dokonce mluvil o jakýchsi „rozeštvávačích“. Ve svém projevu u příležitosti státního svátku 28. října Klaus varoval, že bychom si neměli myslet, že čím nemilosrdněji všechno kritizujeme, tím lepšími se stáváme.
Mírnější
verze téhož lze zaslechnout od některých pravicových komentátorů.
Ti tvrdí, že situace
v České republice není nijak tragická, protože země má nízkou míru
zadlužení, stabilní bankovní systém i dobrá hodnocení od ratingových agentur. Uznávají,
že máme potíže s rozumným vládnutím, korupcí i skandály, ale je to důvod k
„blbé náladě“ nebo dokonce k tomu, aby lidé volili na protest komunisty?
Odpověď dle nich zní „ne“.
Ekonom Tomáš Sedláček v reakci na úspěch komunistů
v krajských volbách napsal, že na vině jsou i intelektuálové, nejen
politici, „protože jsme nebyli schopni přesvědčivě a dost nahlas vysvětlit, že
k volbám se chodí a že se komunisti a extremisti zkrátka nevolí.“
Jak si mnozí
z nás pamatují, i podle ideologů bývalého režimu by se lidé
s budovatelským úsilím strany jistě plně ztotožnili, kdyby se jim věci
„přesvědčivě a nahlas“ vysvětlily a různí nespokojenci „uměle“ nevytvářeli ve
společnosti neklid.
Čím to, že Češi
nedokáží plně ocenit ani přednosti reálného socialismu, ani přednosti reálného
kapitalismu? Je to tím, že v české společnosti pořád ruší „klid
k práci“ šťouralové, kteří odmítají vidět, že navzdory vloudivším se
chybám postupuje například současná vláda jediným možným směrem? Anebo je to
tím, že s reálným socialismem i s reálným kapitalismem po česku bylo
a je něco v zásadním nepořádku?
Stěžování si na
občany—buď prý svedených k „negativismu“ neodpovědnými intelektuály a opozicí
nebo prostě tradičně náchylných k
nadávání na establishment–je projevem hlubokého neporozumění
demokracii. Předpokládá, že průměrný člověk si názory na stav společnosti buď utváří
pod vlivem jiných anebo je jako „správný Čech“ téměř geneticky náchylný
k nadávání na poměry, ač se má vlastně docela dobře.
Teoreticky tedy,
kdybychom umlčeli opozici i kritické intelektuály, a média by přinášela jen
názory chválící „reformy“ současné vlády i obecný stav věcí, atmosféra ve
společnosti by se výrazně zlepšila. A s trochou „přesvědčivé a hlasité“ osvěty
ze strany intelektuálů, by lidé ještě ke všemu chodili hromadně k volbám,
kde by nevolili extremisty a komunisty.
Problémem je, že
většina občanů si ve skutečnosti neformuje svoje názory podle médií. Mají svoje
konkrétní osobní zkušenosti, do nichž často vstupují šlendrián, asociální
reformy, nezaměstnanost, bezpráví a korupce způsoby, které si mnozí
z těch, kdo káží od některých redakčních stolů v Praze, že
se nemáme tak špatně, nedokáží často ani představit. Jejich snahy
nespokojené spoluobčany, „převychovávat“, navíc často i s pomocí
ideologických postulátů, bohužel rozlítí
spoustu z nich ještě víc.
Právo, 29.10.2012