Různí analytici
v poslední době tvrdí, že česká sociálně-demokratická levice je zoufale
nemoderní, takříkajíc stará. Starost o její modernizaci přitom projevují čas od
času nejen levicoví intelektuálové a aktivisté, ale také pravicoví novináři a
analytici, kteří argument o nemodernosti ČSSD používají k temným
předpovědím o její budoucnosti.
Na tom, jak by měla kýžená
modernizace ČSSD vypadat, ale nepanuje shoda. Podle některých argumentů by se
měla demokratická levice věnovat více tématům, jako jsou ekologie, nové
technologie a školství, aby oslovila mladé lidi. Podle jiných, zejména těch
zprava, by měla konečně uznat, že se přežil sociální stát v klasické
podobě, a že není možné žít na dluh. Jinými slovy, byla by údajně modernější,
kdyby přijala část neoliberální agendy.
Potíž je v tom, že
politika současné české pravice činí výrazný posun pro ČSSD téměř nemožným.
Kdyby politika pravice vytvářela solidní střední třídu, pak by svůj akcent
mohla změnit i ČSSD. Jenže politika pravice v současnosti velkou část
české společnosti pauperizuje, a pokud ČSSD nechce tyto potenciální voliče
úplně přenechat komunistům, těžko se může posunout k „postmoderní“
politické rétorice, s jejíž pomocí u nás jen málokoho osloví.
Radikálně levicoví
intelektuálové by šli ještě dál: ČSSD by
podle nich měla mít v kontextu současné krize kapitalismu a sociálně
destruktivní politiky pravice agendu nikoliv „postmoderně“ umírněnou,
v níž by si notovala třeba se zelenými, ale vpravdě revoluční. Jenže toho
je ve společnosti ještě stále traumatizované komunistickou diktaturou a za
přítomnosti silné KSČM v hlavním proudu politiky těžké dosáhnout.
Neobstojí příliš ani kritika
zprava. Nejúspěšnější levicové strany v Evropě, které najdeme zejména ve
Skandinávii, totiž spoléhají na vyšší míry zdanění než u nás, na efektivní
regulaci, a na výkonnou státní službu v rámci silného sociálního státu. Přitom
země, které tyto strany vedou, si zdaleka nejlépe poradily s ekonomickou
krizí.
Budeme-li je tedy brát jako
příklad toho, kam by mohla směřovat modernizace ČSSD u nás, pak řešením není
úkrok k neoliberálním poučkám, ba jím ani není nic převratně „nového“
v rámci tradičního levicového myšlení. Vedle důrazu na sociální solidaritu
s pomocí přerozdělování bohatství státem i občanskou společností, je to
důraz na profesionální státní byrokracii, vládu zákona, regulaci trhů i boj s
korupcí, a na efektivní (ale nikterak malý) sektor sociálních služeb.
Odliv voličů, který ČSSD
zaznamenala v roce 2010, nebyl důsledkem toho, že by najednou zmizela
poptávka po osvědčené levicové politice. Byl důsledkem toho, že se ČSSD začala
svou klientelskou praxí a politickým cynismem příliš podobat svému největšímu
rivalovi, občanským demokratům. Pokud se bude
chtít ČSSD „modernizovat“, bude pro začátek stačit, když veřejnosti
ukáže, že „není jako oni“.
Jinými slovy: v českém
kontextu všudypřítomné korupce, zneužívání politického vlivu pro ekonomické
účely a neúcty k zákonu, může ČSSD
udělat zdaleka největší krok směrem k modernizaci už tím, že, poučena
praxí sociálně demokratických stran severní Evropy, bude dělat důsledně
levicovou politiku, a přitom se vyhne korupční praxi a arogantní politice,
které uvrhly do hluboké krize současnou českou pravici a poznamenaly před
minulými volbami i ČSSD.
Právo, 16.11.2012