Komunistický problém

Úspěch Komunistické
strany Čech a Moravy v podzimních volbách do krajských zastupitelstev
znovu vyjevil jak rozpolcená je česká společnost ve vztahu ke komunistům. Na
jedné straně máme co do činění s politickým subjektem, který je u nás stabilní
součástí politického spektra v posledních dvou dekádách, a který nikdy
nebyl zakázán coby nedemokratický, na straně druhé, v okamžiku, kdy KSČM
slaví politický úspěch, vynoří se celá řada lidí, která by chtěla určovat, co
komunisté v našem politickém systému mhou či nemohou dělat s pomocí
„morálních“ kritérií.

 Jinými slovy: náš
ústavní a politický systém je v posledních dvou dekádách nastaven tak, že
dovoluje komunistům, aby legitimně soupeřili o moc, ale když se o politickou
moc po pro ně úspěšných volbách začnou hlásit, strhne se lavina protestů, za
nimiž stojí údajné morální rozhořčení. KSČM se prý nikdy dostatečně
nedistancovala od své totalitní předchůdkyně, a jakkoliv její program není
otevřeně protidemokratický, naše minulé zkušenosti s komunisty nám
napovídají, že skutečné cíle komunistů mohou být odlišné od těch deklarovaných.

 Z protestů proti
komunistům po krajských volbách byl nejprominentnější ten ve zlínském kraji,
kde podnikatelé a další občané protestovali proti účasti KŠCM v krajské
koalici, kam je pozvali sociální demokraté. Protestovali také gymnazisté
v Třeboni, kterým se nelíbila nominace komunistky Vítězslavy Baborové do
funkce krajské radní pro školství.

 Tyto „morální“
protesty jsou sice ve světle naší historie pochopitelné, ale v kontextu
řádného fungování liberální demokracie dost problematické. Liberální demokracie
stojí a padá s dodržováním pravidel hry, tak jak jsou nastavena ústavou,
zákony a rozhodnutími soudů. Ať už si myslíme o KSČM, co chceme, skutečností
je, že ji žádný příslušný ústavní orgán ani nezakázal, ani nevyloučil ze
svobodné politické soutěže.

 Apelovat na ČSSD, aby
po volbách, v nichž KSČM v některých krajích může být, i čistě
aritmeticky, jediným schůdným koaličním partnerem, s komunisty nespolupracovala,
zatěžuje politický proces morálními požadavky, které ve výše zmíněných
pravidlech hry nejsou explicitně vysloveny. Navíc jsou tyto apely poněkud
pokrytecké.

 S KSČM totiž na
různých úrovních spolupracují i pravicové strany. Česká republika ještě stále
má dosluhujícího prezidenta, který byl zvolen s pomocí komunistických
hlasů, a žádné demonstrace se nekonaly. Když KSČM podpořila v Poslanecké
sněmovně některé zákony, které vyhovovaly pravicovým stranám, ani tehdy se
nekonaly demonstrace požadující, aby se tyto hlasy komunistů nepočítaly.

 Lze samozřejmě
argumentovat, že přizvat komunisty k vládnutí, anebo jim dokonce umožnit,
aby se na krajské úrovni stali vládnoucí stranou, je problém jiného řádu. Nicméně
i tento problém je produktem schizofrenických a někdy zcela účelových postojů
tzv. demokratických stran ke komunistům. Jak napsala politoložka Vladimíra
Dvořáková, KSČM se stala v české politice rituální obětí, s jejíž
pomocí lze provozovat jakousi očistu ostatních, často notně „umazaných“ stran.
Skutečným problémem české demokracie podle ní přitom není KSČM, ale korupce. A
tu mají na svědomí převážně strany nekomunistické.

 Dalo by se dokonce
cynicky argumentovat, že KSČM možná ještě nebyla zakázána proto, že její
přítomnost v nejvyšší politice ostatním stranám de facto vyhovuje. Lze
proti ní mobilizovat, a lze s její pomocí oslabovat levici jako takovou,
protože výše zmíněné morální apely útočí i na ČSSD kvůli tomu, že se spolupráce
s KSČM údajně dost neštítí.

 Jenže se zdá, že
veřejnost na tyto morální apely slyší méně a méně. Vidí stranu, kterou navzdory
obviněním z údajné nedemokratičnosti polistopadový „demokratický“
establishment nedokázal nebo nechtěl zakázat, takže je s ní nutné počítat.
Zároveň vidí stranu, která kvůli tomu, že kromě municipální úrovně téměř dvacet
let neměla odpovědnost za vládnutí, dokáže politiku ostatních snadno
kritizovat. KSČM je tak dnes především typická protestní strana.

 Vezmeme-li všechny
výše zmíněné faktory v úvahu, lze argumentovat, že výsledky krajských
voleb a vstup KSČM do vládních koalic v krajích nejsou tak úplně špatným
vývojem. Je-li KSČM skutečně nesystémová strana, jak se často tvrdí, rychle se
ukáže, že vládnout spolu s demokraty nemůže a neumí. To bude dobrá zpráva.

 Pokud se naopak
osvědčí, i to je svého druhu dobrá zpráva. Z komunistů to sice nesejme
pachuť jejich minulosti, ale alespoň si budeme moci ověřit, že KSČM je tím, co
lze vyčíst z jejího oficiálního programu a z její dosavadní činnosti
po roce 1989. Že je tedy víceméně regulérní demokratickou stranou, která klade
důraz na sociální otázky, má nacionalistickou agendu zaměřenou proti Evropské
unii a Německu, a je v mnoha ohledech populistická. To sice není nijak
lákavý profil pro mnoho demokratů, ale zároveň to není nic, čím by KSČM výrazně
lišila od jiných podobných stran v Evropě, z nichž některé, jako
třeba Liga polských rodin nebo Sebeobrana v Polsku, si už neúspěšně vyzkoušely
koaliční vládnutí na celostátní úrovni.

 Dobrou zprávou také
je, že tento „test“ komunistů probíhá na krajské úrovni, kde má menší dopady,
než by měla účast KSČM v centrální vládě. Těm, kdo proti většímu zapojení KSČM
do vládnutí protestují z morálních hledisek, nelze samozřejmě upírat právo
na jejich názory. Můžeme ale také zcela opačně argumentovat, že ČSSD možná
udělala přizváním komunistů k moci na úrovni krajů užitečnou věc. Brzy se
tak uvidí, na čem vlastně s komunisty dnes opravdu jsme.

Parlamentni magazin,prosinec 2012 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..