Když v roce 2003 končil
své prezidentství Václav Havel, měl už rozepsanou hru Odcházení, v níž
účtoval s politikou v podobě absurdně humorné reflexe. Tento
ironický nadhled mu možná umožnil, aby se jeho politické odcházení, i když se
neobešlo bez kýčovitých momentů a gest, nezvrhlo v tragickou frašku,
v níž se začíná měnit odcházení Václava Klause.
Ten si v poslední době
hořce stěžuje na naprostý nedostatek respektu k „autoritám“, který
prý ničí českou politiku. Na svědomí to
podle něj má „nepolitická politika“ a konkrétně pak jacísi „rozeštvávači“.
Na místě by ale byla hlubší
analýza, než jsou povzdechy nad štváči, hodné diktátora z třetího světa.
Koneckonců je to právě Klaus, kdo nejlépe ztělesňuje příběh „budování
státu“, jemuž tak či onak
v nejvyšších funkcích v posledních 23 letech předsedá. Čím to, že se
nedostává respektu ani jemu, ani ostatním autoritám, které „jeho“ systém pomohl
stvořit?
Není tomu tak i proto, že
stát, v jehož čele stojí, je bohužel ztělesněním „mafiánského kapitalismu“
coby důsledku jeho vlastní politiky,
před čímž ho jasnozřivě varoval už v polovině 90. let právě Havel? Ano,
stát je v krizi, ale nikoliv kvůli salónním nespokojencům, nýbrž kvůli
klientelismu, korupci a nekompetentnosti.
Coby jeden z hlavních viníků,
navíc neschopný kritické sebereflexe, Klaus pochopitelně nemůže nabídnout žádné
recepty, jak z toho ven. Raději
jako kolovrátek mluví o tradicích, hodnotách a jakémsi zlatém věku českého
národa v minulosti.
A přitvrzuje. Z mírného
euroskeptika se stal eurofób, kterého zbytek Evropy bere jako raritu. Válčí
s levicovými i pravicovými vládami, ba i se stranou, kterou zakládal. Mezi
současnými prezidentskými kandidáty nevidí sobě rovného. Čím blíže je konec
jeho prezidentství, tím agresivnější je tato názorová válka, jejímž cílem je
především ukázat vlastní velikost.
Ještě před rokem mluvil na
pohřbu Václava Havla o odchodu „velké osobnosti“, nyní přizvukuje knize svého
spolupracovníka Petra Hájka, který Havla označil za „služebníka Satana“ a
představitele „lži a nenávisti“. Prestižní německý deník Die Welt označil Hájka
za „dvorního šaška“. Napsal tím nepřímo, co si myslí o politikovi, který se
rozplývá nad myšlenkovou hloubkou šaškových pitomostí.
Zdá se, že uznalé pokyvování
hlavou nad obludnými názory dvorního šaška je bohužel to jediné, co zbývá
politikovi, který už vystřílel bez větší odezvy ve světě všechnu vlastní rádoby
intelektuální munici v podobě „humanrightismu“, „environmentalismu“,
„evropeismu“, nebo NGOismu. V některých domácích médiích se sluší tyto
páně prezidentovy myšlenkové výboje podlézavě rozebírat a tleskat jeho údajné
jasnozřivosti, ale zvláštní je, že když na takového velikána střílí
„atentátník“ plastovými kuličkami, ve společnosti to nevyvolá bouři nevole.
Spíše jen záplavu vtipkování na internetu., kterou vhodně doplňuje ještě stále
populární klip s krádeží pera v Chile.
Společenský respekt, po
kterém Klaus volá, se prostě nedá vydupat ze země siláckými prohlášeními. Ani
pro sebe, ani pro oblíbence, ať už jsou to „dvorní šašci“ nebo „politici“, jako
byli třeba „nejlepší ministr školství“
Josef Dobeš a jeho náměstek Ladislav Bátora.
Možná by se mohl Klaus ještě
ve zbytku svého prezidentství pokusit místo vyvolávání dalších trapných kontroverzí
zamyslet nad tím, odkud se vzal masově projevovaný respekt, kterého jsme byli
svědky před rokem po úmrtí Václava Havla. Jako úplné minimum by mohl začít
zjištěním, že to jistě nebylo proto, že
českou společnost obloudil Satan.
Právo, 15.12.2012