Mají odstoupit voliči?

Množící se výzvy, aby Jan
Fischer kvůli svému několikaletému členství v komunistické straně před
rokem 1989 odstoupil z prezidentského klání, odhalují v plné nahotě
neobyčejnou hloubku schizofrenie národní mysli i české politiky ve vztahu
k minulosti.

 Fischer se pokusil vysvětlit,
proč v KSČ byl. Argumentuje jako mnoho jiných: stranickou knížku bral jako
„daň“ režimu, potřeboval ji pro kariéru, dnes se za to stydí.  Jeho vysvětlení považují někteří lidé za uspokojující,
jiní ne.

 Skutečností ale je, že by
ho  podle průzkumů veřejného mínění
volila v prvním kole zhruba čtvrtina voličů a má slušnou šanci se
probojovat do kola druhého. Výzvy, naposledy herce Tomáše Hanáka, aby Fischer
kvůli členství v KSČ odstoupil, tak svým způsobem diskvalifikují i onu
nemalou část voličstva, kterým jeho členství v KSČ evidentně nevadí. Mají
odstoupit z přímé volby i tito voliči?

 Pozoruhodné také je, že se
výzvy k odstoupení Fischera množí teprve v souvislosti
s možností, že by byl zvolen prezidentem, zatímco když byl více než rok
premiérem, což je z ústavního hlediska mocnější a důležitější post, nikdo
nejen neprotestoval, ale většina mu tleskala. Pomohl totiž zemi vybruslit
z politické kalamity, kterou způsobili politici s minulostí prý
zaručeně nekomunistickou.

 Proč má být ale zrovna
prezident „pan čistý“, zatímco premiér může být „jen“ kompetentní? Mnozí by
nejspíš argumentovali, že jde o symboliku, protože prezident je hlavou státu a
měl by tedy mít bezvadný morální profil. Jenže jiní mohou naopak argumentovat,
že před rokem 1989 bylo v KSČ více než milión lidí, a že připočteme-li
jejich rodiny, byla s výhodami členství v KSČ tak či onak spojena
možná více než polovina populace. Opovrhnou jejich hlasy „antikomunisté“, jako
Přemysl Sobotka nebo Karel Schwarzenberg?

 Obecně jsou postoje
k Fischerovi především jen další ukázkou toho, jaký „guláš“ mají Češi
v postojích k minulosti. Je pochopitelné, že by mnoho z nás
chtělo v prezidentském úřadě někoho bez morální poskvrny, jenže historie tohoto
národa byla po většinu 20. století na úplnou bezúhonnost dost skoupá.

 První polistopadový prezident
Václav Havel byl ve vztahu k minulosti prezidentem bez „morální poskvrny“,
dokonce byl na rozdíl od většiny národa 
aktivním odpůrcem komunistického režimu. Přesto jeho prezidentství
k vyrovnání s minulostí moc nepomohlo.

 Jinými slovy, prezident se
zaručeně „nekomunistickou“ minulostí nijak nevymaže skutečnost, že většina
národa se s bývalým režimem více nebo méně zapletla, a že skutečné
„vyrovnání s minulostí“ není v prvé řadě v symbolech a gestech,
jakkoliv mohou mít svoji určitou váhu. Koneckonců máme už téměř dvacet let
zákon o zločinnosti komunistického režimu, a přesto pětina voličů volí
komunisty, a sečteme-li preference Fischera a Miloše Zemana, přinejmenším
polovině je ukradená komunistická minulost prezidentských kandidátů.

 Čím to? Možná bychom se měli začít „vyrovnávat s minulostí“
v podobě pravdivých odpovědí na tuto otázku, spíše než v podobě
moralistních výzev. Jako první krok by například studenti místo „hladovek“
proti komunistické radní mohli uspořádat veřejné slyšení, řekněme takové
„Vyprávěj“, se svými rodiči, kde by se mluvila o osobním angažmá každého
z nich v minulosti holá pravda. Zjistili by možná, že jsou věci pestrobarevnější
než černobílé. Možná bychom si pak nemuseli vlastní morální „vykoupení“
projektovat do prezidentských kandidátů.

Právo, 29.12.2012 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..