Ztraceni v minulosti

Česká společnost
bloudí v labyrintu nezpracované minulosti. Žije v zajetí historických
mýtů a  snah „vyrovnávat“ se
s minulostí s pomocí účelových politických interpretací. I proto
nemáme čas na budoucnost, a například v Evropské unii Česku ujíždí vlak.

 O politické
mytologizování našich dějin se v posledních letech nejpilněji stará
prezident Václav Klaus, který i ve svém posledním novoročním projevu volal po
návratu k prý osvědčeným hodnotám minulosti, ačkoliv není jasné, co tyto
hodnoty jsou, a kde je v turbulentních českých dějinách hledat.

 Klaus se v poslední době
snaží politicky využít zejména vzdálenější „bájnou“ minulost, zatímco k
„tlustým čarám“ za velmi nedávnými excesy mafiánského kapitalismu, který pomohl
stvořit, využívá „feudální“ pravomoci milostí a amnestií. Část politické třídy,
zejména napravo od středu, pro změnu neúnavně vykládá z údajně morálních
pozic naše dějiny v druhé polovině 20. století.

 Sečteme-li všechny restituce,
zákony o uznání i odškodění různých „odbojů“, a zákony kodifikující určitou
interpretaci minulosti (například lustrační zákon, zákon o Ústavu pro studium
totalitních režimů, zákon o zločinnosti komunistického režimu, nebo Lex Beneš a
Lex Havel), jeví se Česká republika jako učiněný přeborník ve „vyrovnávání
s minulostí“.

 Až na to, že se toto
„vyrovnávání“ děje jen na úrovni politiky a uměle vytvořených ústavů, nikoliv
ve společnosti. Politikům přitom primárně nejde o „morální vyrovnání“, ale o
vyžívání minulosti jako politické zbraně a k ospravedlňování nových přesunů
majetku,  i kdyby to mělo být jen
rozdílem jediného hlasu.

 Uzákoňování minulosti je
samozřejmě fraška. Nejen proto, že politici nemají co vykládat minulost, ale i
proto, že o minulosti u nás neproběhla žádná otevřená diskuse, jdoucí „na
dřeň“. Klidně tak můžeme mít zároveň jak zákon o zločinnosti komunismu, tak
prosperující komunistickou stranu, tak téměř nikoho, kdo by byl za deklarovanou
zločinnost bývalého režimu stíhán.

 Teoreticky hezky zastřešil
český alibismus ve vztahu k minulosti už v roce 2003 prezident  Klaus, když zpochybnil
roli disidentů při pádu komunistického režimu a vyzvedl zásluhy „masy mlčících
občanů“. Vlastně tak žijeme ve státě, v němž byli skoro všichni oběti,
ale zároveň také „odbojáři“ proti režimu Čechům kýmsi vnucenému. Domyšleno do
logických důsledků, odškodnění za minulé křivdy by u nás měli být skoro
všichni–samozřejmě až na ty, které vyloučí dnešní politika opožděného
antikomunismu a neutuchajícího boje se sudetskými Němci.

 Tento alibismus nabízí
politice ve vztahu k minulému režimu řadu možností, jak účelově přepisovat
dějiny z pozic vítězů a mobilizovat voliče. Za antikomunisty, kteří by
například ani za nic nejmenovali vládu s účastí KSČM, se tak dnes mohou
vyhlašovat dokonce i někteří 
prezidentští kandidáti, kteří byli členy KSČ.

 Ve zdravých společnostech je minulost jako víceméně uklizený dům,
z něhož se dá dívat do budoucnosti, i když může mít svá temná zákoutí. U
nás zůstává minulost bohužel bažinou, která do sebe stahuje nejen budoucnost,
ale opakovaně proměňuje i přítomnost, v současnosti třeba prezidentské
klání, ve frašku populistických výkřiků a kádrování.

Právo, 8.1.2013 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..