Prezident Václav Klaus
reagoval protitútokem na zdrcující kritiku svojí rozsáhlé amnestie, která
zastavila i trestní stíhání řady lidí, pro něž se u nás ujal pojem „tuneláři“.
Jeho argumentace je pozoruhodná.
Především ukazuje, jak
neobyčejně rozměrné je jeho ego, když tvrdí, že kritikům prý nejde o nějakou
amnestii, ale o Václava Klause.
Přeloženo do normální řeči, nepřátelům nejde o tisíce podvedených
chudáků nebo o spravedlivé potrestání velkých zlodějin, jde jen o Václava
Klause! Chtějí ho těsně před koncem prezidentství očernit, protože se bojí jeho
aktivit v post-prezidentském období.
A co veřejnost? Prezident
si je jist, že její velká část byla zmanipulována masivní mediální kampaní.
Tohle všechno ale už prý zná z minulosti, a stejně jako před patnácti
lety, po tzv. sarajevském atentátu, říká všem nebojácně „jedeme dál“.
Stejně jako v mnoha
dalších Klausových projevech z nedávné minulosti slyšíme nejen temné
narážky, ale i slovník éry normalizace. Vždyť tak rozsáhlou „kampaň“ musí někdo
řídit. Kdo? Obyčejným zrakům ukrytý „ústřední výbor“ mediokracie nebo snad
nějaká tajná Národní fronta politických stran, které Klausovu amnestii kritizují
napříč politickým spektrem? Anebo jsou za vším zase „našeptávači“ a
rozeštvávači? Prezident je v tomto směru tajnosnubný.
Ví ale s určitostí, že
nepřátelská kampaň je proti němu vedena proto, že on, Václav Klaus, symbolizuje
určité hodnoty. V tom má–naneštěstí pro sebe–pravdu. Chtě nechtě je
totiž právě on symbolem „mafiánského kapitalismu“, jehož systémová korupce,
kmotři a stát zamořený šlendriánem se zajídají stále většímu počtu lidí.
Když politik, který je
považován za „stvořitele“ tohoto sytému, omilostní tuneláře a defraudanty dva
měsíce před odchodem z funkce, nemůže to bohužel značná část veřejnosti vidět
jinak, než jako cynickou tečku, potvrzující výše zmíněné „hodnoty“. Pokud chce Klaus „jet dál“ s těmito
hodnotami, daleko nedojede. Česká společnost jich má po krk.
Jenže prezident se možná
jen snaží odvést pozornost. Zná své „pappenheimské“ v médiích, a ví, že se
při slovech „kampaň“ a „manipulace“ z úst nejvyšších chytnou
v leckteré redakci za nos. A
hlavně, že místo kritizování amnestie začnou čile spekulovat, co svým „jedeme
dál“ vlastně myslel. Novou stranu, převzetí ODS, anebo snad, nedej Bože, ještě
něco většího?
Potíž je v tom, že
Klaus z roku 2013 není Klaus z roku 2008, a řady jeho „pappenheimských“
v médiích i jinde notně prořídly. Když se tedy nyní snaží vyvolat dojem,
že na něj spiklenci páchají druhý „sarajevský atentát“, vybaví se mnohým známé
pravidlo, které říká, že historické události se dějí dvakrát: jednou jako
tragédie, podruhé jako fraška.
Jelikož ovšem fraškou svého druhu byla už první
Klausova hra na politický „atentát“ v roce 1998, jakkoliv mu nakonec
v nezkušené demokracii tehdy pomohla, zdá se, že se historie tentokrát
odehraje v opačném gardu: nejprve jako fraška, podruhé jako tragédie.
Právo, 10.1.2013