Výsledky prvního kola
prezidentské volby konfrontují sociální demokracii z těžko řešitelným
paradoxem. Na jedné straně se zdá být logické, a vzhledem k nadcházejícímu
volebnímu sjezdu i taktické, že nejsilnější levicová strana bude v druhém
kole podporovat Miloše Zemana, který sám sebe vykresluje jako reprezentanta
levice, proti Karlu Schwarzenbergovi, který je místopředsedou nepopulární
pravicové vlády. Na straně druhé je zřejmé, že pro ČSSD by bylo mnohem výhodnější,
kdyby se prezidentem stal právě Schwarzenberg.
Zeman by byl jako prezident
pro ČSSD velkým nebezpečím, protože by ji nejen vnitřně štěpil, ale také by ji
před příštími volbami ubíral body u voličů tím, že by se část „opoziční“
rétoriky vůči pravicové vládě přesunula na Hrad. Schwarzenberg by do dění
v ČSSD nijak nezasahoval, a vláda, ještě více oslabená jeho odchodem
z funkce ministra zahraničí i předsedy TOP 09, by byla pro ČSSD snadnějším
terčem, než je dnes.
Vedení ČSSD po skončení
prvního kola ovšem podpořilo Zemana, jakkoliv jen v podobě „měkké“ výzvy,
ať její voliči podporu „zváží“. Nebylo samozřejmě možné, aby přímo podpořilo
Schwarzenberga, jehož vládě se chce za několik dní pokusit vyslovit nedůvěru.
Ale lze se ptát, zda spíše nemělo využít svého práva mlčet, což by v daném
kontextu vyznělo jako nepřímá podpora Schwarzenberga, tak jak to udělal její
prezidentský kandidát Jiří Dienstbier.
Střet mezi Zemanem a
Schwarzenbergem má totiž dvě osy. Jedna je vskutku pravo-levá, přičemž o její
účinnosti rozhodne právě to, do jaké míry se podaří Zemanovi udělat hlavní téma
druhého kola z věrohodné kritiky nepopulární vládní politiky. I třeba jen vlažná podpora ČSSD mu
v této snaze nepochybně pomůže.
Druhou osou je souboj
symbolických významů. Na této ose je Zeman pokračovatelem Václava Klause
„jinými prostředky“, snad jen s výjimkou Zemanových proevpropských
postojů. Není náhodou, že Klaus svojí podporu pro Zemana ani příliš neskrývá.
Schwarzenberg na této ose
naopak navazuje na prezidenta Václava Havla, což je dědictví, které v sobě
nese mnohem více významů, než je jen souboj levice a pravice. Patří sem
schopnost reprezentovat zemi důstojně v zahraničí, starost o lidská práva,
jakož i mnohem menší apetit, než je ten Klausův, českou společnost a její
ústavní systém nesmiřitelně štěpit.
Svojí, jakkoliv nikterak
nadšenou, podporou pro Zemana se ČSSD vzdává příslušnosti k těmto symbolům
ve prospěch ideologických symbolů, které patří spíše do stranické politicky.
Navíc se tak ocitá v jednom táboře s Václavem Klausem i dědictvím
opoziční smlouvy, což se může jí i české společnosti obecně krutě vymstít.
Právo, 14.1.2013