Mnozí lamentují nad tím, že první přímá volba prezidenta prý neúnosně polarizovala českou společnost. Jiní ji kritizují jako údajně povrchní špektákl, který dělá z vážné politické události něco jako fotbalový mač.
Mohli bychom ale také argumentovat, že první přímá volba znamenala největší politické vzepětí české společnosti od roku 1989. Těžko bychom hledali někoho, koho nechal prezidentský souboj klidným. Téměř každý zaujal nějaké stanovisko.
Krtici budou sice argumentovat, že to byla politizace povrchní, protože ve volbě, která je tak personifikovaná, mnoho lidí nakonec volí podle svých emocí. Voliči podléhají ve volbách, které jsou de facto plebiscitem, snadno demagogickým argumentům a nemalou roli hrají v kampani i osobní útoky.
„Estetická“ kritéria a demagogie samozřejmě mají v takových volbách velký význam. Zároveň ale má tento druh voleb značný mobilizační potenciál. A ten se v našem případě plně uskutečnil.
Byli jsme tak svědky i veskrze pozitivních jevů, jako byla rozsáhlá dobrovolnická činnost nebo masová aktivizace mladých lidí na sociálních sítích. Občanská společnost musela vystoupit ze své politické netečnosti a postavit se na tu či onu stranu. Zkouškou „ohněm“ si prošla i média, a možná se ze svých chyb poučí.
Ukázalo se, že jistá polarizace má své pozitivní stránky: lidé musejí svoji podporu pro toho či onoho kandidáta „proti těm druhým“ nějak zdůvodnit, vyargumentovat. Nevystačí si obvykle jen s „estetickými“ soudy. Musejí přemýšlet i politicky, a v českém případě také znovu promýšlet různá historická traumata a mýty.
Je možné argumentovat, že takové vzepětí společnosti není na místě v případě volby prezidenta, jehož pravomoci jsou dosti omezené. Jenže s prezidentstvím se pojí v české společnosti symbolika, která jde daleko za politiku. Přímá volba nám tak poskytla plastický obraz toho, kdo jako národ jsme.
Je dobře, že každý z finalistů volby reprezentoval i v symbolické rovině různé pohledy na to, jak by měl prezident svoji funkci vykonávat, jakož i na minulost a přítomnost. Jeden se hlásil k levici, druhý je spojován s pravicí. Lišili se symbolicky v návaznosti na toho či onoho z předchozích českých prezidentů.
Jsou to sice rozdíly zdánlivě nesmiřitelné, ale až po volbách vychladnou hlavy, uvědomíme si, že nakonec nejsou tak velké, a že ve všech z nás v různé intenzitě dřímá „plebejec“ a občasný demagog, jakým je Zeman, stejně jako v nás přebývá jakási aspirace po něčem noblesnějším, co s pomocí „kulturní fronty“ možná trochu kýčovitě a nepochopitelně reprezentoval v kampani Schwarzenberg.
Rozdíly mezi oběma polohami byly vyšroubovány do extrémů především personifikovanou kampaní. Dokonce ani některé velmi respektované osobnosti se neubránily krajnostem v odmítání či podpoře toho či onoho kandidáta, což vypovídá leccos především o nich, spíše než o Zemanovi či Schwarzenbergovi.
Ve skutečnosti ani jeden z kandidátů není anděl nebo ďábel, oba reprezentují problematické aspekty české národní psýché a nedávné politické historie. Každý z nás se tak bude muset při konfrontaci volby, kterou učinil, a konečného výsledku nakonec vypořádat i s „tím druhým“, který v každém z nás též latentně dřímá. I proto se nejspíš ukáže, že ten, koho nakonec zvolíme, bude pro většinu mnohem přijatelnějším prezidentem, než jak ho už dopředu vykreslovaly hysterické okraje obou táborů.
Právo, 26.1.2013