Z českých politických
stran prospěje vítězství Miloše Zemana v prezidentském klání nejvíc komunistům.
KSČM už potřetí za sebou zásadním
způsobem prezidentskou volbu nejen ovlivnila, ale bude z jejích výsledků tentokrát
i výrazně profitovat.
Zeman sice tvrdí, že nebude
přímo zasahovat do dění v sociální
demokracii, a lze mu i věřit, ale jeho vítězství i tak v ČSSD zásadně posílí
jeho příznivce, kteří mají se současným vedením problematické vztahy. „Pozemanštění“
ČSSD paradoxně ubere na významu Straně práv občanů-Zemanovci.
Celkově oslabí ale i
ČSSD, protože se brzy dostane do vnitřních konfliktů mezi sílícími „zemanovci“
a současným vedením. Jakékoliv oslabení
ČSSD znamená ovšem posílení KSČM.
Bylo to právě za
Zemanovy vlády, během opoziční smlouvy, kdy KSČM předběhla v roce 2000
ČSSD v preferencích, což se pak opakovalo ještě v letech 2003 a 2005,
při vnitrostranických krizích v ČSSD. Krize, kterou v ČSSD skoro
jistě vyvolá Zemanovo zvolení, může tentokrát z KSČM udělat nejen
nejsilnější levicovou stranu, ale vzhledem ke krizi pravicových stran
nejsilnější stranu vůbec.
Ukazuje se, že KSČM
si počínala takticky, když nenominovala vlastního kandidáta do prvního kola
volby, protože by po prvním kole musela „řešit“ jeho porážku. Navíc by se
kandidát komunistů chtě nechtě musel v prvním kole vymezovat i proti
Zemanovi, což by v druhém kole činilo podporu pro Zemana problematičtější.
Takto mohla KSČM udělat ve druhém kole to, co chytře předvídala: podpořit bez
výhrad jediného „levicového“ kandidáta.
Darem pro KSČM byl
ovšem nejen postup Zemana, ale i postup Karla Schwarzenberga. Kdyby proti
Zemanovi stál Jiří Dienstbier, musela by KSČM říct, kde na levici vlastně
stojí, což by ji štěpilo. Kdyby postoupil místo Schwarzenberga Jan Fischer,
nemohla by zase být podpora pro Zemana tak jednoznačná, protože Fischer
oslovoval i část komunistických voličů.
Pro KSČM bylo navíc
vynikající zprávou, že se Zeman rozhodl útočit na Schwarzenberga s pomocí
témat, která právě komunisté „umějí“ nejlépe. Při rozfoukávání emocí okolo
Benešových dekretů a obecně
nacionalistických sentimentů i předsudků, si Zeman počínal přesně tak, jak by
to činil kandidát KSČM. To, že se stal prezidentem i s pomocí těchto
tradičně „komunistických“ témat, je pro KSČM důležité ze symbolických důvodů.
Můžeme tak být
v brzké době svědky toho, že jedinou stabilní velkou stranou u nás budou
komunisté. ODS už pomohl víceméně zničit Václav Klaus. TOP 09 sice možná
zásluhou Schwarzenbergova výkonu v prezidentské volbě dočasně posílí, ale o
to, aby se nestala velkou stabilní stranou, se postará „faktor Kalousek“ .
Z velkých
demokratických stran tedy zbývá jen ČSSD jako poslední relativně konsolidovaná,
ale její osud se po výhře Zemana jeví jako velmi nejistý. I kdyby nadcházející
vnitřní spory ustála bez výrazného oslabení, bude posílení „zemanovců“ ve
straně vnímáno zejména mladšími voliči jako posun od snah o modernizaci zpět
k postkomunickému typu levice. Ta si sice možná bude lépe rozumět
s KSČM, ale dlouhodobě nemá v měnící se české společnosti šanci být
dominantní silou.
Právo, 28.1.2013