Výhra Miloše Zemana v české
prezidentské volbě nad Karlem Schwarzenbergem zanechá v české společnosti
hluboké příkopy. Tábory podporovatelů obou kandidátů používaly proti sobě
silnou rétoriku, a Zeman i jeho tým se navíc uchýlili k řadě podpásových
útoků. Právě pachuť z toho, že Zeman vyhrál s pomocí útoků na
Schwarzenbergovo „češství“ a demagogie okolo Benešových dekretů, bude pro
Schwarzenbergovy příznivce překážkou v tom, aby Zemana přijali za svého
prezidenta.
Zeman i ostatní politici sice
mluví o potřebě zasypání vyhloubených příkopů, ale těch je bohužel hned
několik. Na jedné straně se Zeman vymezoval na levo-pravé ose coby levicový
kritik současné vlády, na straně druhé ale bojoval ve stejném nacionalistickém
táboře jako prezident Václav Klaus nebo čeští komunisté.
Je tak docela dobře možné, že
jelikož nakonec nevedl svoji kampaň jen jako kandidát levice proti pravici, ale
jako kandidát českého nacionalistického provincialismu proti té části
společnosti, která se chce posunout za neustálé rozdírání českých historických
traumat, jeho výhra nakonec levici nemusí příliš pomoci. Mnoho voličů, kteří už
opustili tábor současné pravicové vládní koalice, může začít uvažovat, zda
chtějí být v „levicovém“ táboře, kterému bude udávat tón Zeman.
Zemanovo vítězství také způsobí
problémy sociální demokracii. Zeman se sice dušuje, že nebude do dění ve své
bývalé straně zasahovat, ale jeho vítězství posílí „zemanovce“ v ČSSD. Lze
tak očekávat těžké vnitřní konflikty ve straně, která už ve světle krize
v Občanské demokratické straně zůstala na české politické scéně jako
poslední stabilizovaná velká demokratická strana.
Oslabení ČSSD ovšem znamená
posílení komunistů. KSČM si počínala při volbě prezidenta velmi chytře, když nenominovala
svého kandidáta do prvního kola. Nemusela pak v druhém kole řešit jeho
porážku, a naopak mohla bez výhrad podpořit Zemana jako svého kandidáta.
Pomohla jí i skutečnost, že se do
druhého kola probojoval proti Zemanovi právě Schwarzenberg, jehož šlechtický
původ a emigrace, jakož i kritický pohled na poválečný odsun sudetských Němců,
jsou pro komunistické voliče nepřijatelné. Kdyby do druhého kola postoupil
proti Zemanovi kandidát ČSSD Jiří Dienstbier, měla by KSČM velké problémy,
protože by musela jasně říct, jaký typ levice podporuje.
Výsledek prezidentské volby KSČM
posílí nejvíc ze všech českých politických stran. Právě ona je mezi českými
politickými stranami největším vítězem volby, protože obě velké strany volbu
nezvládly.
Problémem pro českou politickou
scénu bude i skutečnost, že Zeman slibuje aktivní prezidentství. Chce využívat
i těch pravomocí, které Václav Klaus a Václav Havel příliš nevyužívali,
například pravidelně se účastnit zasedání vlády, Poslanecké sněmovny i Senátu.
To může vytvářet další konflikty, protože například Zemanova účast na zasedání
současné pravicové vlády nemusí mít vždy hladký průběh. Konflikty se dají
očekávat například mezi prezidentem Zemanem a ministrem zahraničí Schwarzenbergem,
pokud bude Zeman po emotivní volební kampani zasahovat příliš do tvorby
zahraniční politiky.
Pro voliče, kteří podpořili
Zemana, mohou být problémem také nenaplněná očekávání. Mnoho lidí totiž volilo
„silnou osobnost“ Zemana v naději, že udělá na politické scéně „pořádek“.
Jenže už Zemanův volební billboard slibující v případě jeho zvolení „Stop
vládě“, byl zavádějící. Pokud se udrží současná většina v Poslanecké
sněmovně, která vládu podporuje, ani přímo zvolený prezident nemá šanci vládu
přimět k odchodu. Přílišný tlak Zemana na vládu může naopak pravicové
strany posílit, protože jejich voliči mohou takové zasahování prezidenta vnímat
negativně.
Celkově lze ale říci, že přímá
volba se osvědčila. Mnozí sice budou zklamáni jejím výsledkem, ale zároveň
vedla kampaň před volbou k nebývalé politizaci české společnosti. Jakkoliv
mnozí lamentují nad tím, že přímá volba českou společnost neúnosně
polarizovala, ve skutečnosti především nutila lidi zaujmout nějaké stanovisko.
Rozsah dobrovolnické činnosti ve prospěch jednotlivých kandidátů byl ve srovnání
s apatií v minulosti něčím novým a pozitivním.
Občanská společnost se
aktivizovala, a zejména mladí lidé se výrazně politicky mobilizovali na
sociálních sítích. Dá se předpokládat, že část mladé generace zůstane i po
prezidentské volbě aktivní, což může ve svých důsledcích změnit českou
politiku.
Politologové varovali, že přímo
zvolený prezident může vychýlit systém parlamentní demokracie směrem
k poloprezidentskému systému, a Zeman je vskutku typem politika, který by
se o to mohl pokusit. Zároveň je ale třeba brát v potaz, že Zeman není
přímo spojen ani s jednou z velkých stran, takže kdyby se pokoušel
měnit ústavní systém a zvyklosti, velké strany by se proti němu nejspíš
spojily. Bude se tedy raději držet v mezích ústavy.
Jistým problémem Zemanova
prezidentství se jeví být jeho zahraničně-politické působení. Už v kampani
se sice vymezil jako prezident, který se bude chtít soustředit spíš na domácí
politiku, ale ústavně je prezident nejsilnější právě v reprezentaci země
v zahraničí. Zeman je na jedné straně proevropský, což bude pozitivní
posun ve srovnání s Václavem Klausem, ale zároveň má tendenci vyvolávat
kontroverze svými silnými výroky.
Bude tedy hodně záležet na tom,
jakými poradci se v zahraniční politice obklopí. Pokud nebude svoje zahraničně-politické
postoje pečlivě konzultovat s odborníky, hrozí reálné nebezpečí, že bude
působit občasné zahraničně-politické skandály.
Je samozřejmě možné, že se Zeman
v nejvyšší funkci bude chovat více státnicky, a bude se snažit především o
pozitivní zápis do historie. Je to ale jenom malá naděje, protože Zeman je,
pokud vezmeme v úvahu jeho osobnost i politickou minulost, pokračování
Václava Klause jinými prostředky. Česká republika tedy nejspíš má před sebou
další složité politické období.
Pravda, Slovensko, 28.1.2013