Nově zvolený
prezident Miloš Zeman o sobě tvrdí, že je politikem proevpropským, ba že je
dokonce eurofederalistou. Zároveň nechce prý automaticky přistupovat na diktát
Bruselu tam, kde to nevyhovuje českým národním zájmům. V tom, snad až na
zmíněný eurofederalismus, se shodne i s ministrem zahraniční a svým
soupeřem z prezidentské volby Karlem Schwarzenbergem.
Zeman a Schwarzenberg
se možná budou lišit v síle své podpory pro naše aktivní působení
v rámci euroatlantických struktur, zejména v síle důrazu na co
nejlepší vztahy s USA, ale jsou to jen akcenty. Jinými slovy, rozdíl
v podpoře obou politiků pro dobré vztahy s USA a naše začlenění do
NATO je asi takový, jako když jeden říká ve vztahu k EU, že je eurofederalista,
zatímco ten druhý jen „silně proevpropský“.
Ani rozdíly ve
vztazích k Rusku nejsou tak velké, jak se je snažili vykreslovat někteří podporovatelé
Schwarzenberga, když Zemana portrétovali jako téměř ruského agenta. Oba
uznávají nutnost spolupráce s Ruskem, liší se opět jen v míře důrazu.
Zdánlivě je tedy
„zaděláno“ na průlom v české zahraniční politice, kde by po dlouhé době
mohli prezident i ministerstvo zahraničí mluvit jedním jazykem, bez zbytečného
pošťuchování a disonancí. Otázkou ovšem je, zdali se právě v oblasti
zahraniční politiky nebude Zeman snažit ukázat vládě, kterou chce mnohem více
ovlivňovat než jeho předchůdci, kdo je v této oblasti pánem.
Právě zahraniční
politika je totiž oblastí, kde má prezident výrazné pravomoci, přičemž zde
panuje z ústavního hlediska možná vůbec největší nejistota ohledně
prezidentovy role. Václav Klaus dokázal této nejasnosti ústavy mistrně
využívat. Pravicové vlády jeho zahraničně-politický aktivismus, ač nerady,
tolerovaly, sociálně demokratický premiér Jiří Paroubek s ním ale šel do
otevřeného konfliktu, když hrozil, že vláda omezí prezidentovy zahraniční
cesty.
Byla by velká
škoda, kdyby se jistá nevraživost z volební kampaně přelila i do vztahů
mezi ministrem zahraničí a novým prezidentem. Schwarzenberg a Zeman by totiž
mohli právě v zahraniční politice uzavřít pragmatické spojenectví proti
euroskeptické ODS a hlasům, které budou přicházet z Klausova tábora.
Koneckonců
je možné, že ultimatum TOP 09, že uzavře s ODS novou koaliční
smlouvu jen pod podmínkou, že ODS bude souhlasit s připojením
k fiskálnímu paktu EU, vychází nejen z posílené pozice Karla
Schwarzenberga na pravici po prezidentské volbě, ale i z vědomí, že Zeman
je na rozdíl od Václava Klause, který by takovou smlouvu asi neratifikoval, v evropské
politice de facto spojencem TOP 09 proti ODS i Klausovi.
Doufejme, že
zejména Zeman, který sliboval voličům, že bude kritikem současné vlády,
nepodlehne pokušení vyřizovat si s vládou účty právě v zahraniční politice,
kde je jeho postavení ústavně mnohem silnější než v politice domácí.
To samé platí i o
druhé straně. Bylo by nešťastné, kdyby si Schwarzenberg chtěl vyřizovat účty se
Zemanem sabotováním jeho zahraniční politiky. Jisté pokušení mít může, protože
ví, že má nad Zemanem v této oblasti navrch, a že zejména v německy
mluvících sousedních zemích může Zemanovi „zavařit“ ještě více, než si zavařil
sám Zeman zneužíváním německé karty.
Pro Českou
republiku by bylo mnohem lepší, kdyby si oba soupeři z prezidentské volby
co nejdříve sladili noty. Pokud by šlo jenom o jejich názory na zahraniční
politiku, nemuselo by to být až tak složité. Spíše půjde o překonání osobních
animozit po vypjaté prezidentské kampani, jakož i o potlačení pokušení udělat
právě ze zahraniční politiky bitevní pole mezi nově zvoleným prezidentem a
vládou, popřípadě mezi vítězným a poraženým prezidentským kandidátem.
Právo, 30.1.2013