Mnozí politologové se v souvislosti
s první přímou volbou prezidenta předhánějí v nabízení pesimistických
a závěrů a předpovědí. Dozvěděli jsme se kupříkladu, že přímá volba je
riskantní implantací prvků přímé demokracie do demokracie zastupitelské. Tím,
že zvyšuje úlohu emocí na úkor rozumu, zpovrchňuje prý politiku a umožňuje
demagogické zneužívání veřejností silně prožívaných symbolů, jako jsou v českém
případě například Benešovy dekrety.
Podle jiných přímá volba zbytečně
polarizovala českou společnost. Navíc je prý přímo zvolený prezident v naší
parlamentní demokracii cizorodým prvkem, který může destabilizovat dosavadní
politické uspořádání. Zrodil se prý dokonce až jakýsi Golem české politiky, který
bude oslabovat vládu.
Na všech těchto argumentech něco je, ale
zároveň by neuškodilo podívat se i na pomyslnou druhou stranu mince. Tak
především emoce k politice patří a důležitou roli hrají i ve volbách méně
personifikovaných, než je přímá volba prezidenta. Můžeme dokonce argumentovat,
že vysoký emoční náboj společnost zdravě politizuje. Nutí zaujímat postoje i
lidi, kteří jsou jinak apolitičtí, a aktivizuje občanskou společnost. To vše se u nás při přímé volbě stalo.
Nic dramaticky špatného není ani na
předvolební polarizaci společnosti. I ona nutí lidí zaujmout stanoviska–i
kdyby to mělo být jen rozhodnutí volit menší zlo. Navíc polarizace společnosti
před přímou volbou prezidenta byla jiného druhu, než je zákopová válka mezi
levicí a pravicí. Vytvořila v české společnosti brázdu, která pravolevou
osu protíná. Toto „kulturní“ rozdělení české společnosti, které volba vyjevila,
je přitom zajímavým zrcadlem toho, kdo vlastně jsme. Ukazuje, že česká
společnost je složitější organismus, než co naznačuje její dost černobílá polarizace,
kopírující střet mezi vládou a opozicí.
Nelze také zcela přijmout ani tezi, že
přímo zvolený prezident je v parlamentní demokracii nutně cizorodým
prvkem. Prezident je v současnosti volen přímo ve dvanácti parlamentních
demokraciích v Evropské unii, a ačkoliv například přímo volení prezidenti
polští a rakouští mají ústavně silnější pravomoci než ten český, hrůzostrašným
Golemem se nestali.
Je pravda, že náš přímo volený prezident
je raritou v tom, že zůstal ústavně neodpovědným, a že historicky požívá
autority, která přesahuje jeho ústavní postavení. V tomto ohledu je škoda,
že se zákonodárci při zavádění přímé volby neodhodlali k úpravě prezidentských
pravomocí, ale co se nestalo, může být, pokud prezident bude příliš
aktivistický.
Jinými slovy: demokratické systémy jsou
pružné organismy, které na případné „cizorodé“ prvky reagují. I přímou volbou
symbolicky posílené české prezidentství si v ústavním systému, řečeno
lidově, „sedne“, přičemž je poněkud ukvapené varovat už dopředu před
destabilizací politického systému.
Nově zvolený prezident má stejné
pravomoci jako jeho předchůdci, a některých z těch, které jeho předchůdci
nevyužívali, by jistě využíval, i kdyby byl zvolen parlamentem. Je to prostě
jiná osobnost. I zneužívání „veřejností silně prožívaných symbolů“ jsme si
užili více než dost dávno před posledním prezidentským kláním. Stačí si
připomenout nejrůznější předvolební mobilizace.
Navíc lze argumentovat, že jistá
„destabilizace“ našeho místy nefunkčního a voliči opovrhovaného stranického
systému nemusí být špatná věc, pokud „prezidentský Golem“ způsobí jistou
katarzi. Jinými slovy, naše upadající politické strany se možná budou muset
probrat z letargie.
Možná také není špatné, že i budoucí
premiéři si budou muset svoje postavení skutečné hlavy exekutivy obhájit
podobně, jako si tuto bitvu musel svého času vybojovat polský premiér Donald
Tusk ve střetu s aktivistickým prezidentem Lechem Kaczynským. Politické strany si prostě budou muset příště
rozmyslet, zda si v pozici premiéra vedle „lidem“ zvoleného prezidenta
mohou dovolit někoho, jako je Petr Nečas.
Právo, 9.2.2013