Nově zvolený
prezident Miloš Zeman přišel s návrhem na vytvoření speciálního fondu, do
něhož by bohatší lidé přispívali podle svého zvážení na splácení státního
dluhu. On sám chce přispívat ze svého prezidentského příjmu téměř 60 tisíc
korun měsíčně, což je zhruba třetina měsíčního platu hlavy státu bez náhrad.
Zeman si je
samozřejmě vědom toho, že i kdyby se k němu připojily tisíce bohatších
Čechů, státní dluh, který momentálně dosahuje zhruba 1,65 biliónu korun, to
výrazně nesníží. Jeho záměrem je především symbolicky poukázat na výši státního
dluhu a naznačit, že by jej měli v prvé řadě splácet lidé s vyššími
příjmy.
Zemanovu
iniciativu není třeba hned odsuzovat jako populistické gesto, čehož se jistě od
některých kritiků dočká. V politice má svůj velký význam i symbolika,
přičemž výzva hlavy státu, aby ho ve snaze umořit státní dluh následovali i
ostatní majetnější lidé, je nejen hozenou rukavicí ostatním politikům, vysoce
placeným manažérům a úspěšným podnikatelům, ale je také výzvou k větší
společenské soudržnosti. A je v souladu se Zemanovou obhajobou
progresivního zdanění.
Potíž
s jeho gestem spočívá v tom, že je nesystémové. Navíc je těžké cítit
solidaritu se státem, který není schopen zajistit, aby peníze ve velkém
neodtékaly do černých děr korupce a nekompetence.
Nesystémovost
Zemanova gesta spočívá v tom, že zatímco mu nelze upřít váhu morálního
apelu, mnohem účinnější by bylo, kdyby prezident Zeman, který chce aktivně působit
na vládu i parlament, navrhl a prosazoval v rámci svých možností zákony,
které by mohly ke snížení státního dluhu přispět. Patří k nim nejen
zákony, které by mohly omezit zbytečné utrácení státu v některých
oblastech, ale především zákony omezující korupci a státní šlendrián.
Aby totiž
vůbec měla smysl gesta, jako je dobrovolné přispívání do speciálního fondu na
umoření státního dluhu, musel by nejprve stát zajistit, aby se u nás výrazně
snížila systémová korupce . Podle konzervativních odhadů se v České
republice ze zhruba 600 miliard korun, které stát utratí na veřejné zakázky,
„poztrácí“ v podobě korupce, takzvaných provizí a předražování okolo 100
miliard korun.
Jen málokdo
z majetnějších i méně majetných občanů bude chtít pomáhat
s umořováním státního dluhu, jehož nemalá část vzniká rozkrádáním
veřejných prostředků. Vezmeme-li v úvahu že deficity státního rozpočtu se
momentálně pohybují okolo 100 miliard korun, pak i jen snížení systémové
korupce o polovinu, by deficit snížilo o polovinu. Než se stane přinejmenším
toto, bude se každý soudný člověk ptát, zda v podobě dobrovolného
přispívání nebo třeba státem uzákoněného vyššího zdanění neposílá peníze zase
jen do kapes „podnikatelů“ a kmotrů, kteří paraziticky vysávají státní finance.
Zeman se ve
své kampani proti korupci vymezil. Navrhl jako hlavní nástroje majetková
přiznání spojená se zabavováním majetku s neprokázaným původem a urychlené
přijetí zákona o státní službě. To by jistě byly důležité kroky, které by
korupci mohly snížit a posílit tak pocit, že solidarita se zadluženým státem má
smysl. Jenže dokud se tak nestane, a dokud nebudou přijata i další opatření,
která zamezují státnímu šlendriánu a rozkrádání státních peněz, bude bohužel iniciativa
nového prezidenta na mnohé působit jako zapřahání povozu před koně.
Právo, 14.2.2013