Zatímco se
český stát neúspěšně potýká s narůstajícím státním dluhem, ekonomickou
recesí, nerůznějšími projevy státního šlendriánu a systémovou korupcí, politici
znovu a znovu bojují minulé bitvy. Ještě jsme si ani nevydechli po prezidentské
kampani, kde se z houfnic účelové interpretace dějin střílela těžká
munice, a už se politici pohádali o dědictví studenta Jana Palacha, který se
v lednu 1969 upálil na protest proti rostoucí apatii společnosti po sovětské
invazi v roce 1968.
Čeští
politici mají v dějepisu podivnou zálibu. Naše zákonodárství je
prošpikováno nejrůznějšími normami, které uzákoňují například zásluhy některých
bývalých prezidentů, nebo nám sdělují, že komunistický režim byl zločinný.
Vedle toho ovšem klidně dál existuje komunistická strana, a na bývalé
prezidenty se ve veřejném prostoru hrne často nevybíravá kritika, někdy i
urážky, a to dokonce třeba z úst jejich nástupců, jak jsme toho svědky
nyní v urážlivé kritice Václava Havla z úst Václava Klause.
Což o to, ve
svobodné společnosti je například kritika i těch nejzasloužilejších bývalých
politiků zcela normální. Nenormální je, že existuje zákon, který oficiálně
uzákoňuje zásluhy toho kterého politika. A nenormální také je, že když už
takový zákon existuje, neexistují žádné sankce za jeho porušování.
To samé
platí o již zmíněném zákoně o
zločinnosti komunistického režimu. Ten například říká, že komunistická
ideologie byla zločinná, ale neříká nic o tom, co se má stát s politickou
stranou, která má ve svém názvu slovo „komunistická“ a jejíž někteří přední
představitelé nostalgicky vzpomínají na některé z vůdců oné zločinecké
strany.
Uzákoňování
dějin se naši politici neubránili, ani když vytvořili Ústav pro studium
totalitních režimů. Ústav mohli klidně nazvat neutrálně, například Ústav
národní paměti, tak jak se jmenuje například v Polsku nebo na Slovensku.
Naši političtí přeborníci na dějepis i politologii ovšem neodolali pokušení dát
do názvu slovo „totalitní“, což vyžaduje dosti složitou interpretaci.
Což také
nakonec museli udělat, takže za totalitní bylo prohlášeno celé období
komunismu. To ovšem dost problematizuje
objektivní zhodnocení Pražského jara, kdy sice vládla nadále jedna strana, ale
občané mohli v prostředí relativní volnosti dělat řadu věcí, které se
s totalitním režimem příliš neslučují. Navíc během Pražského jara i
několika let před ním vznikaly zcela oficiálně knihy, filmy a divadelní hry,
které patří k tomu nejlepšímu, co česká kultura kdy stvořila.
V prostředí skutečné totality by asi jen těžko vznikly.
Politickou
interpretací historie byly i nejrůznější restituční zákony, s jejich
příslušnými restitučními tečkami. A i tady, jak jsme nedávno byli svědky
v dění okolo církevních restitucí, nebo jak jsme byli svědky během
prezidentské kampaně ve vztahu k údajně možným sudetoněmeckým nárokům na
vrácení majetku, se pohybujeme na velmi tenkém ledě.
Velká část
problému naší politické elity s historií spočívá v tom, že během
komunistické éry bylo těch, kdo otevřeně vystupovali proti režimu, velmi málo,
pokud to srovnáme třeba se sousedním Polskem. Antikomunistické ostruhy si tak
mnoho politiků, zejména napravo od středu, pokoušelo vysloužit teprve až po
pádu komunismu, což je často možné jen s pomocí deklarativního přihlášení
k určité interpretaci historie.
Když se tedy
například spustí v Poslanecké sněmovně debata o uzákonění výročí smrti
Jana Palacha jako památného dne, můžeme si být jistí, že se přitom strhne jedna
z typicky českých, tedy dosti pokryteckých debat o historii. Jedni
politici se nám snaží dokázat, že Palach nebyl žádný antikomunista, upálil se
naopak na protest proti násilnému ukončení reformního procesu v čele
s komunistickou stranou. Druzí tvrdí, že naopak byl antikomunista, který
chtěl vyburcovat společnost k vzepětí takříkajíc zdola, mimo komunistickou
stranu,jejíž špičky začaly s Moskvou po invazi čile kolaborovat.
Smutné je na
celé záležitosti především to, že se politici snaží interpretačně zmocnit
Palachova zoufalého činu podle toho, jak chtějí, aby veřejnost vnímala je.
Palach je pro mnohé z nich až na druhém místě, pouhý prostředek
v jejich politické agendě.
I proto by
bylo záhodno, kdyby čeští politici přenechali starost o historii především
odborným pracovištím. A když už se rozhodnou například uzákonit jako památný
den výročí činu, který se tak či onak osobně dotýká dodnes mnohých z nás,
kdo tehdy byli už na světě, mohli by národu prokázat tu nejlepší službu, kdyby
se dohodli, že budou hlasovat bez rozpravy. Jejich proslovy, které mají co do
činění mnohem více s nimi samotnými a jejich politickými cíly, než
s pravdivou interpretací osobnosti Jana Palacha, působí mnohým z nás
jen trapné rozpaky.
Bohužel
historie se účelově nepoužívá jen v interpretaci dějů, které bychom při
troše dobré vůle mohli považovat za skutečně historické, i když se udály ještě
během životů mnohých z nás. Například odcházející prezident Václav Klaus
se pustil do interpretace odkazu ještě docela živého, tedy odkazu svého
předchůdce Václava Havla, kterého nazval dokonce „jakobínem“. A před časem
uznale přizvukoval svému poradci Petru Hájkovi, který Havla nazval ve své knize
„služebníkem Satana.“
Možná
Klausovo počínání není až tak nelogické. Právě on je totiž nejvýraznějším
představitelem generace politiků, kteří v minulém režimu neprosluli
výraznou odvahou, a nyní, když mají politickou moc, se pokoušejí interpretovat
historii tak, aby v ní obstáli. Klaus už v roce 2003 prohlásil, že
k pádu komunistického režimu nepřispěli v první řadě disidenti, jako
byl Havel, ale mlčící masa občanů, která režim podemlela svojí pasivitou.
Jinými
slovy, český národ se zase jednou stal obětí režimu, který ovšem, stejně jako
jiné podobné režimy v minulosti, chytře sabotoval svojí pasivitou.
Antikomunistou se může v takové interpretaci stát spíše chatař než
disident.
Jenže i když
taková interpretace zní z míst politicky nejvyšších, přece jen zůstává
jakási pachuť. I proto tito politici potřebují nakonec osvědčovat svůj
antikomunismus například tím, že se hlásí ke své interpretaci Jana Palacha jako
údajného antikomunisty.
Možná jím
Palach v duchu skutečně byl. Ale vzpomínat na něj bychom měli nikoliv
podle toho, jak ho chtějí vidět politikové, ale na základě jeho činu. A ten byl
namířen přesně proti tomu, co spousta i současných politiků dnes a denně
předvádí: proti nechutnému oportunismu.
ČRo 6, 13.2.2013